Tak zas jedu po dvou letech do Francie. Pohodový zájezd se změnil v lednu v trošku v noční můru, protože v rozmezí tří hodin mi přišly do nedělního večera dva mejly a rázem nás bylo z osmi šest. Sháněli jsme kde se dalo a nakonec vyšlo všechno tak, že nevyšlo nic. Až chvíli před odjezdem nás Vlašákovou záslohou bylo alespoň sedm.

Já sám jsem měl na kahánku, protože po Galacupu jsem lehl s chřipkou a ta se mi stala (bohužel) věrným průvodcem po celý únor. První vlnu jsem vyležel, druhý týden mě to sklátilo znovu, třetí jsem zase ležel, ale výsledky žádné, prostě smrtelná pánská choroba na osm (teplotka). Ráno v pohodě, odpoledne únava a smrtelných 37,3 až (!!) 37,5. Zkrátka ani nemoc, ani zdraví. K posrání. A nebyl jsem na tom takhle jenom já, jak napovídá noční stolek dalšího (nejmenovaného) člena výpravy. Ve středu před odjezdem jsme jeli navíc do Prahy na nákup a skončili jsme v Holešovicích. Nabral jsem Piškota na Maninách a kousek před nájezdem na Argentinskou jsem na poslední chvíli uviděl zprava z vedlejší fabii v plném kalupu. Cuknul jsem volantem a následovala rána. Pozitivní zpráva byla, že mne netrefil na dveře, protože by mi projel dovnitř. Negativní zpráva byla, že mne trefl přímo na kolo. Následoval ukázkový smyk a zaparkování na přechod. První vteřinu jsem zapochyboval, že jsem byl na hlavní a pak jsem vystoupil. Naštěstí jsem vychladl dřív, než jsem došel k vyděšenému ušákovi ve fabii a následovala prohlídka auta. Na první pohled vypadalo bez újmy. Druhý pohled odhalil o pět čísel vmáčklý blatník a nárazník a nakřivo pravé zadní kolo. Zabít. Takže policie, odtahovka, pojišťovna... Nákup skrečován. Domů jsem se dostal v osm a bez ničeho. Ještě večer skoro dvacet minut rozhovor s pojišťovnou. Možná o tom kecám dlouho, ale zranění mé milované Nevady mi drásá srdce. Navíc den, který jsem si vyhradil na přípravy je v prachu. Ve čtvrtek jsme tedy nakoupili do půjčeného auta.

V pátek jsem jel do půjčovny do Strakonic pro auto. V rámci předstartovní horečky jsem vstal už v půl čtvrté. Odjel jsem do Kralup. odevzdal jsem půjčené auto, sedl na vlak a vyrazil. Uháněl jsem kol Berounky obklopené ledovými krami, slunečným ránem. Pln elánu jsem dorazil do půjčovny. Tady jsem elánu velice rychle pozbyl. Sice jsem přivezl peníze na kauci, ale už ne na půjčovné. Převodem to nešlo, protože, protože to by trvalo dva dny. Následující horké chvilky skončily telefonátem s majitelem konta v té správné bance. Hodinu, než se převod potvrdil jsem strávil chůzi po Strakonicích a nervózním okusováním nehtů. Po půl jedné jsem konečně převzal Citroena a vyrazil domů. Cestou jsem koupil suchý led a za Prahou dojíždím na dálnici auto s lodí. Uno. S Ostravskou značkou. Jura. Akorát mne mátla černá hlava, ale chemie je chemie. Dojeli jsme domů, pojedli, převedl jsem peníze za auto na ten správný účet v té správné bance a začali jsme připravovat. Zahrádka, věci z nákupu, svoje věci, Jurova a Michalova loď a milión a jedna další věc. Odjezd jsem telefonicky už dřív posunul na půl čtvrtou, takže čtvrtá hodina byl celkem slušný čas na příjezd na kanál. Tam balíme za účasti Dejva a Jíry další věci, navážeme zbytek lodí a po páté vyrazíme. V Kralupech nabereme Piškota, u Robina přibereme zábavu na cestu, totiž kopačák, discmana, adaptér a tak. Původně jsem se chtěl zastavit pro nějaké věci v Praze, ale díky tomu, že jsem netrefil ten správný sjezd z dálnice jsme nakoupili až v Plzni. Akorát jsme tam nekoupili bombu k vařiči. Takže na benzínce. Na první bomby neprodávali. Na druhé prodávali, ale neměli. Na třetí prodávali, měli, ale po sedmé hodině neprodávali. Až na čtvrté prodávali, měli a prodávali a dokonce jim ani nevadilo, že jim našlapeme po čerstvě vytřené podlaze. Pak už se valíme směr Tedražice, kde nás čekali dva zbývající členové posádky, Franta a Michal. Zdejší krajinu znám jen zhruba z mapy, takže se nechám slepě vést GPSkou deštěm, který se od určité výšky mění ve sněžení. Do postupného cíle dorazíme po osmé, Michal se akorát vrací, byl ho vyvenčit Vlašákovo pes. Zkompletujeme se a hurá na hranice do Železné Rudy. V Hartmanicích bereme naftu a pak už jenom krosíme chumelenicí zasněženými silnicemi. Někdy i padesát za hodinu, ale to jen ve zvláště rovných úsecích. Okolo leží asi dva metry sněhu, i hraniční kontrola se nás potměšile ptá, kam to vyrážíme s loděmi. Na moje ujišťování, že tam, kam jedeme bude pozítří dvaadvacet nad nulou je odpovědí pouze pobavené ušklíbnutí. Zatím tomu ještě věřím, nezviklá mne ani psí nečas, který nás provází až do Degendorfu, kde najíždíme na dálnici. Předám řízení Piškotovi a relaxuji. Piškot jede co to dá a zpomaluje jen v chumelenici. Což je skoro pořád. Po třech hodinách bere volant Jura a už v hluboké noci dojíždí před Dijon. Nastupuji opět já a to je pro počasmistra znamení, že má opět sněžit. Za chvíli se mokrá dálnice změní v bobovou dráhu a jedeme maximálně osmdesát, devadesát a každé předjíždění je zkouškou odvahy. Začíná mne zmáhat únava, takže se rozhoduji, že na dalším odpočívadle zastavím a předám auto v půlce směny Piškotovi. Než k tomu dojde, tak mne předjede nějaký Holanďan a zařadí se okamžitě před nás, takže mi na skle přistává asi dvacet kilo těžkého mokrého sněhu, se kterým mají stěrače hodně práce a těch pět vteřin naslepo mne tak nadopuje adrenalinem (no, prostě jsem se málem pos*al strachy...), že se okamžitě proberu a pak už je to bez problému. Až před Lyonem začíná sníh slábnout a mizet a dál se jede jen po mokru. I to s postupujícím dopolednem mizí a Piškot uhání s větrem o závod. Doslova, protože fouká v množství větším než malém a hlavně do zad. Bohužel se okolo Marseille mění na boční a řidič má co dělat, aby udržel auto v pruhu. Po dalším dotankování jede Jura a vzhledem k tomu, že otáčíme na Touluse, tak proti větru. Ve tří dorazíme na místo. Vody je víc než dost, občas drobounce prší, ale vůbec nám to nevadí, protože je něco přes deset stupňů a to je něco, co z domova už skoro neznáme. Kluci jdou na vodu, já vynechávám. Z Dejvova mobilu posílám domů SSMku, že jsme dojeli. Prostě neandrtálec s mobilem. Na místě už jsou sušičtí, dostáváme klíč od cimry a jedeme na "základnu". Vybalujeme, salašíme se a tak... Večer ještě přijedou Slováci z Lipťáku, měli tady mít zajištěné ubytování a někdo se na něco vykašlal, takže mají prd. Ubytujeme je u sebe, jelikož nám přebývá postelí. Večer je ve znamení bramborové whisky. což má pro některé nepříjemné důsledky. Já jsem měl mít ještě dva dny antibiotika, ale nemohu je najít, asi jsem je v tom kalupu nevzal, takže to skrečuji a jdu do grogu. Večer zakončujeme dalekosáhlou a hlubokou diskusí s Jurajem, při které s lehkostí řešíme problémy národních svazů, problematiku trénování mládeže a tak. My jsme tak dobří... Spát jdu ve čtvrt na pět. Devětačtyřicet hodin beze spánku...

Jožka

Díl II.

Díl III.

Díl IV.