Prší i ráno, ale je pořád docela teplo. Budím se brzo, už jenom proto, že nemáme zapnutý stan a já spím uprostřed, takže mám vlhký spacák. Na kanál přijíždí dodávka a osobák s loděmi. Jsou ze San Sebastianu, povětšinou malá děcka, tak okolo desti let, která se plácají dole a dělají všechno proto, aby sjeli klidnou část kanálu pozadu a odrostlejší kousky (tak třináct, čtrnáct), kteří jezdí z řeky přes úvodní tři skoky. Probouzí se i Jíra, který spal v autě. Nastartuju jeho dočasný stan a jedeme do Intermarché nakoupit. Balík vody, osm baget, Jíra pro sebe pytlík gumových medvědů o které stejně povětšinou přijde, protože, jsou stejné jako sušenky Disko ("to nikdy nejíš sám"). Už při cestě zjišťujeme, že jsme s bagetami šlápli drobátko vedle. Nejsou to klasické "vekové", chutnají trochu nasládle a připomínají spíš rovný, třičvrtě metru dlouhý loupák. Sníst se dají, ale s konzervou lančmítu tvoří zvláštní kombinaci. Kluci se probouzejí a snídají. My s Jírou už po snídani jsme, takže za chvíli se zase seberu a vracím se do obchodu. Zapomněl jsem na saponát. Beru přitom i čtyři klasické bagety, je sobota a další nákup bude až v pondělí v Sault-Brenaz. Déšť ustává, oblačnost se trhá a sem tam vykoukne puchejř. Čekáme než dojezdí Baskové a Baskičata, pyromani opět rozjásávají oheň a pečou v něm brambory. První jde na vodu Piškot, jezdí celé tratě. Postupně se k němu přidáme všichni. Vzhledem k šířce (spíš úžce) kanálu a možnostem (spíš nemožnostem) vracení v zajímavých úsecích se nedá jezdit nic jiného než celé tratě. Docela hezké poježdění, ale týden bych tu trávit nechtěl. Končím poměrně brzo, po necelé hodině, šlachy bolí ke konci docela dost. Sušíme stany, spacáky a věci na vodu. Dejv vykosťuje kuřecí a Jíra smaží na vařiči večeři na cestu. Vařič podkládá s mým vědomím mými sandálemi. Výsledkem jsou skvělé řízky a moje sandále poprskané olejem. Ještě, že mám dvoje. Já si sedám do auta, startuji notebook a snažím se dát dohromady naše účetnictví. Vychází mi, že je všechno v pořádku, což znamená, že jsem udělal někde chybu a někde mám maňase. Uklízím si taky místo na disku, mimojiné mažu nagrabované i zpracované video z úterního moře v domnění, že to už mám vypálené. Později doma samozřejmě zjistím, že tomu tak není, takže video z vlnek bude jen v případě, že se podaří odsolit a odpísčit Vlašákovu vyplavenou kameru. Po třetí hodině začínáme plašit a balit, takže po čtvrté hodině, která byla naplánovaná na odjezd už je skoro všechno v autě. Rozloučíme se se sympatickým místem a odjíždíme na půl cesty domů. Zábava v autě se poměrně brzo ustálí na systému "notebook s Červeným trpaslíkem na kolenou kohosi v druhé řadě a zvuk přes kazetku zaveden do repráků auta", takže vepředu slyšíme hlášky a vzadu to mají i s obrazem. Dvakrát se pokusí dát něco jiného, ale "Simpsonovy" mechanika vůbec nepřehraje a nejdou ani překopírovat (člověka, který vypálí názvy souborů dlouhé přes dva řádky plný mezer, diakritiky, pomlček, čárek a mřížek bych za trest nechal stokrát opsat ASCII tabulku) a "Jedna ruka netleská" dotleská z neznámých důvodů po první kapitole, takže víme jen, že "ty kuřata jsou nějaký divný" a žádný orly jsme neviděli. Jelikož jsme na cestě, tak samozřejmě co? Fouká vítr. Chvílemi ho má Piškot plný volant. Nad Carcassone vjíždíme do hrozivé černé stěny, ale nakonec z toho skoro nic není. U Vienne navazujeme s Vlašákem styk (samozřejmě pouze SSM). Za minimální úplatu na nás počká. Jedu jen na GPS, protže si nepamatuju, jak se do Sault-Brenaz jede, byl jsem tam jen jednou před čtyřmi lety. Vlášák vzkazuje, že to je jednoduché, že máme sjet na EXIT 7. Mám sice divný pocit, když ho míjím, ale slepě věřím fialové čáře na displeji. Co mi taky zbývá. Nakonec to EXIT 7 skutečně je, až na dálnici na Grenoble. Něco po půlnoci dorážíme na místo bez jediného zaškobrtnutí. Pokecáme s domorodci (to jako sušickými), dopijeme poslední blondýny a jdeme si lehnout do společenské místnosti, řádně se přihlásíme až zítra.

Budím se do naprostého osamnění. Kdo by tu taky co dělal v půl dvanácté, že... Ostatní už šli na vodu. Já se trochu proberu, nasnídám/naobědvám se a jdu s Vlašákem na recepci, kde se on odhlašuje a cáluje a já přihlašuju. Sušičtí se dobalují, naloží věci do aut, spácháme památeční foto a potom vyráží na cestu. Ještě vyslechneme několik dobře míněných otcovských rad za jízdy a pak už jsme tu sami. V šesti, protože Michal jel s nimi, kvůli dovolené. Kluci plejou u baráku nohejbal, já se nezapojuji, nechci dopadnout jako ve čtvrtek. Odpoledne jdeme na vodu. Zdejší kanál je další z těch, které řadím do kategorie "dětských", tj. relativně malý průtok (maximum 11 m3/s), je prost záludných míst. To ovšem neznamená, že by byl úplně lehký. Jen je jeho obtížnost trochu jiného rázu než Pau či St.Pe. V první řadě se pekelně kroutí. Celý zdejší areál je na ostrově, jak už ostatně jeho název "Isle de la serre" napovídá. Ostrov je z jedné strany ohraničen jakýmsi kanálem, z druhé řekou. Kanál má sání v kanále (a pes žere vlastní vocas... však vy mi rozumíte...), na pravém břehu, za výpustí je startovací a nasedací bazének, z měj doprava vytéká slalomový kanál. Po sérii dvou, tří, kaskádek se stáčí doleva o stoosmdesát stupňů, másleduje nejtěžší místo, které začíná více než metrovým skokem pod kterým je několik vracáků (a málo vody), pak je další kaskádka, kde je v rychlém sledu několik válečků. V tomto místě můžete vystoupit, uděláte třicet kroků do svahu a jste opět u úvodního bazénku. Pokud pojedete dál, kanál se rozlitou tišinkou stočí doprava, po sto metrech malinko doleva a o kousek dál ústí z levé strany do řeky. Celé je to tak dlouhé, že by se tu daly postavit pod sebe dvě stovteřinové tratě naráz, jako na Podspálově blahé paměti. Sjedu to několikrát do půlky, hlavně kvůli nohám. Pak blbneme pro foťák, ve válečku. Piškot z nás loudí úsměvy, někomu se daří, mě rozhodně ne. Poslední pokus už jen tak tak ustojím, protože mám vytahané ruce a už si dělají co chtějí. Poté fotograf Piškot jezdí jen sám a jezdí dost bezhlavě. Večer se Jurovo heslo "Já chcu pivo!" rozšíří na všechny jelikož už nemáme nic na pití. Tedy máme... Citrónový TANG v prášku. Vypijeme ho asi deset litrů, zatímco hrajeme prší. Nepočítáme vítězství, ale prohry. S hrdostí mohu prohlásit, že jsem prohrál jen jednou. Zároveň se dohodneme na tom, že odjedeme už zítra, máme toho všichni dost. Spát jdeme o půlnoci. Zjišťuji, že TANG je horší než pivo, na záchod jsem musel asi šestkrát.

Po snídani jdeme na vodu, ale už jen tak lehce, "na techniku" ("trochu vznešenej název pro to, co tu předvádíme" - Michal). Jíra a já jdeme o něco později, protože strážíme jídlo. Nakrájeli jsme kotel brambor, přidali zbylý salám, Fanda se vytasil s jakousi slaninou. Co asi tak z toho může vzniknout? Že by francouzské brambory? Trouba netroubí tak rychle, jak jsme si představovali, takže ostatní už povětšinou končí, když nastupujeme. Všichni poté odjedou do blízkého Lagnieu, kde je Champion, nejbližší větší obchod, provést nákupy dárků a dárečků na doma. Já zůstávám na místě, do obchodu se mi moc nechce a finanční situace je taková, jaká je... Jenom si nechám koupit od Dejva dvě flašky červeného, stejně tomu rozumí víc než já a nějakou hořčici s hořčičným semínkem. Čtu si před barákem, uzmul jsem včera Piškotovi knihu, thriller o neprůstřelném agentovi, který všechno vyřeší. Lazarova Vendeta se to jmenuje a kdyby to zfilmovali (pokud se tak už nestalo), tak z toho bude klasická americká hrdinská kovbojka nového věku. Ale relaxuje se u toho dobře. Taky oznamuji na recepci náš úmysl odjet už dnes. Po návratu kluků civilizujeme naše bydlení. Je to nějaký starý, ale nově zrekonstruovaný barák sto metrů od recepce, přímo u řeky. V přízemí jsou společenské místnosti, jídelna, kuchyň, sušárna na věci a tak, v patře pokoje, sociálky, sprchy. Pokoje jsou po dvou palandách, bohatě dostačující, stejně se sem chodíme jen vyspat, většinu času trávíme venku, jelikož je chladno jen když se přiženou mraky nebo v jídelně. Celé to je osazeno přimotopy, takže když je kosa, stačí zapnout a za chvíli už je líp. Hned za recepcí u kanálu roste novostavba čehosi, co má zřejmě nahradit původní barák ve kterém bylo asi čtyřicet tureckých hajzlíků a dva normální. Když jsme tu byli před čtyřmi lety, tak Gorec prohledal čtyřicet kabinek a pak s nadáváním zapadl na turka, já šel z druhé strany (budova měla východy z obou stran) a zasedl po evropsku. Když si stěžoval a já mu prozradil skutečný stav věci, bublal ještě víc :-))) Zaplatím pobyt, buď si všimli, že jsme tu trávili i část první noci nebo mají na jednodenní pobyty jinou taxu, naúčtovali nám 19,50 euro za noc. Plus tři eura za kanál. Původní informace od Pišáka mluvila cosi o 12 eurech. moc jsem ale nediskutoval, protože moje angličtina je angličtinou trosečníka, který strávil třicet let mezi tichomořskými národy. A před tím uměl jenom česky. Po obědě jdeme naposledy na vodu, tentokrát už jenom ve třech. Na konci tréninku jsem už taky vykyslý, že neudržím přejezd napřesruku přes válec a spadnu tam, jako kdybych se vůbec neopíral o pádlo. Doklidíme, cosi pojíme, vysmejčíme bydlení, před šestou nás jdu odhlásit, nechat zkontrolovat stav ("perfect"), dobalíme a vyrazíme domky. Cestou u Totalu v Sault-Brenaz bereme naftu, zaparkuju přitom ke stojanu naštorc :-))) Místa je to dost... Vejde se tam 71 litrů, to znamená, že už moc nezbylo. Platím kartou, protože moc peněz už nemáme. Pokecáme s pokladní, ona umí jen francouzsky, já jen česky :-) Kluci mezitím venku debatují s pánem, prý byla jeho máma Slovenka a po válce odešla sem. Při nájezdu na dálnici drobet zazmatkuji, GPSka mne několikrát vyzve k následování a když jí dvakrát ignoruji a jedu jinam, tak jen řekne "Jeďte..." a zmlkne a do konce cesty už ani nepípne. Poselství je jasné "jeď si ty debile kam chceš, když mi nevěříš". Naštěstí trucuje jen napůl a na displeji mi mlčenlivá fialová čára ukazuje podobna Ariadnině niti cestu z bludiště silniček, nájezdů a sjezdů.Jedu jako s větrem o závod, fouká totiž do zad. Příznivě se to odrazí na spotřebě, asi 12,5 litru. Cestou sem jsme bojovali s větrem a taky na to trochu šlapali, takže jsme jeli za patnáct a půl, rekordmanem se stal Jura, který odkroutil poslední část cesty do St.Pe za sedmnáct a půl. Nakonec jsme v průměru něco pod čtrnácti. Kluci opět zapojují notebook a i Piškot přelézá za jízdy do druhé řady a sleduje. Co to bylo nevím, ale těší mne, že jsem jako filmový ignorant dokázal po hlase poznat Seana Conneryho. Jaký je skutečný stav mého konta mi nakonec ukáže další tankování kdesi na konci Francie, kde pokladnímu vyjede ze strojku lístek, an pozdvihne obočí, zakroužkuje propiskou slova "ABANDON DEBIT" a s tázavým výrazem v očích mi lístek podá. Sakra, jak, nejsou prachy? Platí Dejv, za volant jde Piškot a já si sedám dozadu. Dočítám Piškotovo Lazarovu vendetu, pak zhasímán a zkroutím se na sedačku, abych si odpočinul. Pak mi to teprve docvakne. Vždyť jsem v den odjezdu posílal ještě peníze za auto... Spokojen s dedukcí na chvíli dokonce usínám, což je u mne v autě hrdinský výkon. Budím, se když auto mění rytmus v době, kdy nemá. Piškot sjel někam, kam neměl. Jedeme na Stuttgart. No nic, máme to na nejbližší sjezd pár kilometrů, vrátíme se a najedeme na správný směr tedy chtěli jsme. Křižovatku opět přejedeme. Na třetíá pokus se už zadaří :-)))) Pak opět tankujeme, Piškot platí a za volant sedá Jura. Jdu opět dopředu. Auto už spí. Když se propracujeme do Bavorska, objevuje se okolo dálnice sníh, neklamná známka blízkosti domova. Po třetí ráno je v Deggendorfu opět změna za volantem, jedu zase já. Na čáře trochu zmatkuji o boudiček s uniformami, ale nezastřelí nás. V půl páté jsme v Tedražicích, vykládáme Fandu a pokračujeme dál. Je jasno, první jarní den, okolo sníh a mínus čtyři. Že jsme doma poznáme taky podle toho, že u Rokycan je v protisměru zavřená dálnice, zvrhlý kamión naštorc, čumákem protazil svodidla a načuhuje k nám. Zezadu do něj narazila dodávka a Renault. Kardanka kamionu zblízka bylo to posledni, co řidič Renaultu ve svém životě viděl. Klíží se mi oči, takže se ještě u Berouna střídáme a volant bere Piškot. V Kralupech jsme okolo půl psmé, na kanále necháme lodě, rozhodíme se po domovech a v devět jsem doma. A je po Francii... Ještě ve čtvrtek vrátit dodávku a zas do normálního života...

Jožka