Středa je volný den a to znamená lyže pro lyžníky a hory pro horaly. Lyžníci odjedou v... já vlastně ani nevím. Poprvé se mi stalo, že mne neprobudili a já se budím skoro v půl desáté do prázdné cimry. Jíra s Tomem už jsou po snídani a sledují nějaký film. Je to něco s mrtvolama, které žerou lidské maso a skoro nejdou definitivně zabít. Tenhle film si tu pouštějí už asi potřetí nebo počtvrté, akorát se jmenoval pokaždé jinak. Najím se a začneme balit. Původně jsem chtěl výlet nahoru na horu skrečovat, ale dva dny teplého počasí mi vlily optimismus do žil a z lesů vylily mraky sněhu. Obejít hřeben určitě nepůjde, ale na první kopec bysme se měli dostat. Vyrazíme po druhé straně řeky, kol prasat nějakou stezkou zahýbáme nahoru ze silnice. Nechci opakovat náš výšlap s Filipem z před dvou let. Jdeme asi dvacet minut a u nějakého stromu přes stezku dáme přestávku na dolití tekutin. Díky tomu nacházíme opět sílu, sbalíme se, vyrazíme a ztrácíme stezku. Takže odhadnout směr a vyrazit nahoru. Po nějakém čase prolezeme chroští a vylezeme u loveckých (či pytláckých) chatek a bazmeků, na které jsme už tenkrát narazili s Filipem. Smýkáme se a šplháme dál svahem až dorazíme na prosluněný palouk. Další občerstvení a pak znovu na trip. To už jdu v podstatě v sukni, protože jsem na nějaké skalce udělal delší krok a udělal jsem do kraťasů díru větší než malou. Cesta je zajímavá, sem tam nějaké údolíčko ve tvaru malého ledovcového karu a mraky něčeho, z čeho za dva tdny budou sněženky nebo narcisy či podobné zelí. Kus pod vrcholem se objevuje sníh, postupně je ho čím dál víc a na závěr jdeme většinou po sněhu. Alespoň tedy Tom, protože Jíra a hlavně já se v něm boříme, místy až do půlky holení. Naše námaha je odměněna prosluněnou loučkou na kraji svahu těsně pod vrcholem, ze které jsou nádherné rozhledy na údolí, část St.Pe a sněhobílé Pyreneje. Fotíme a točíme jako vzteklí a nemůžeme se té nádhery nabažit. Zároveň posvačíme a já na závěr předvedu nejvyšší striptýz v jižní Evropě (jen pro silné povahy!), protože se zbavuji roztrhaných a propocených zbytků kraťasů. Před odchodem si ještě vyzkouším hod sněhovou koulí, nejdelší v mém životě. Trvá to snad pět, šest vteřin, než dopadne do lesa v údolí. Na zpáteční cestě se snažíme držet víc doleva, abychom sešli do údolí, které ústí kousek nad tratí. Objevujeme docela slušnou díru do země, zdejší kopec jeskyněmi moc nešetří. U ní nás zaujme šramot. Stádo zvířat, něco jako divoké kozy, přesně nevím. S touhle faunou zkušenosti nemám, maximálně na talíři a to už vypadají jinak. Podaří se mi je dokoce natočit, tedy aspoň si to myslím. Jeden kousek mi dokonce na dlouhé vteřiny zapózuje v hledáčku kamery. Později večer zjistím, že její snaha stát se filmovou divou nevyšla, protože tak dlouho jsem klapal na tlačítko spouštějící natáčení až se mi povedlo natáčet okamžiky, kdy jsem měl kameru sklopenou k zemi a hledal objekt zájmu a pak ve chvíli, kdy jsem si myslel, že točím, tak jsem měl kameru vypnutou... No co byste mi řekli... Na další cestě se mi povedla taky hezká scénka, když jsem uklouzl a spadl na bok, okamžitě jsem shodil batoh a podíval se na pravou kapsu, kde měla být kamera a ona byla rozeplá a kamera nikde... Dvě vteřiny strachu skončily až poté, co jsem zjistil, že tam není proto, že jsem jí na předchozí zastávce omylem nacpal do levé kapsy k GPSce. Vůl jak anděl. Z palouku jsme pokračovali už cestou do "našeho" údolíčka. Při té příležitosti jsem zjistil, že hotel Bonjouste, na který už několik let koukáme a který má vyvedený název několikametrovými písmeny ve svahu se ve skutečnosti jmenuje Monjouste, čímž padla moje teorie, že se to čte "Bonšoust" a je to hodinový hotel. Došli jsme k řece a podél břehu pokračujeme do St.Pe. Cestou si alespoň natočím stádo domácích černých sviní, které se pasou v ohradě, takže alespoň nějaká zvířátka doneseme. Na základnu dorazíme po šesté, chvíli po lyžařích. Večer jsme všichni po odpočinkovém dni zmakaní a někteří i spálení, takže následující večírek měl všecho co má mít a v jedné chvíli i něco víc.

Rádi jsme se po odpočinkovém dni vrátili nepříliš odpočatí k ježdění. I dnes jsme si vzal krátkou bundošprajdu, bylo opravdu teplo. Po hodině jsme toho měli dost. Vody je asi o půl metru méně než v sobotu, ale pořád pěkné poježdění. Jediný, koho nemůžeme dostat z vody, je Dejv. Za ten promaroděný únor zřejmě nastřádal mraky energie. Na boudě vedle ubytovny dělají po celý den řemeslníci cosi na oknech. Piškot komentuje s despektem jejich umění, předpovídá, že takhle za chvíli rozbijou okno. A taky že jo .-) Máme nového kamaráda. Docela fešného hafana v bídném stavu. Dostane něco na zub a nějaké podrbání za ušima. Tom by si ho nejradši vzal domů. Po obědě jedeme s Vlašákem do centra vyrovnat se za pobyt. Odpolednímu tréninku předchází míčová vložka sportovněji založených (nebo nevybouřených :-) ) v Lestelle-Betharram (sousední vesnice). Hrajeme nohejbal a někteří chvíli i palu. Moc jim to nejde, tak toho taky za chvíli nechají. Asi jsem to s nohejbalem přehnal, jako vždycky mne po výletě bolí nějaké šlachy u kolena jako následek dlouhého sestupu a nohejbalem jsem jim vysloveně nepomohl. Většina výpravy vyrazila pro změnu za kulturou do Lurd. Navštívili poutní místa, skoukli památky (a že je na co koukat) a nabrali léčivou vodu. Sice nevím proč, protože pochybuji, že vodu, která zde vyvěrá stočí všechnu beze ztrát a zbytky jdou určitě do řeky. St.Pe je pár kilometrů po řece pod Lurdama, takže v té léčivé vodě stoprocentně trénujeme :-D Je pravda, že jsem hned první den vytočil eskymáka a viróza, která se mne držela celý únor je definitivně pryč :-) Odpolední trénink je kopií dopoledního, i s tím, že "Duracella" Dejva nemůžeme dostat z vody. Večer mne bolí koleno tak, že sotva dojdu na jídlo. Což by byla škoda, protože dnes je to opravdu luxus :-)

Předpověd počasí vychází v míře nebývalé. Ráno je obloha jasná, ale potažená jemným oparem, takže sluníčko už nepraží jako předešlé dny. Osaměli jsme v přeplněné ubytovně. Sušice vyšuměla brzo ráno, dřív než jsme se probudili. Místo nich se stěhují bratia (a sestra) z Lipťáku. My máme pokoj uvolnit podle včerejší dohody ve dvě. Jezdíme naposledy v St.Pe, na trati jsou s námi místobydlící ze Slovače a je nás tu víc než dost. Poslední trénink si užíváme. Já dokonce tak moc, že při pokusu zajet jednu vypečenou kombinaci nad zubem pouštím nechtěně pádlo ze spodní ruky ve chvíli, kdy jdu napřesruku, loď se v proti náklonu ve vracáčku zasekne, ale tělo setrvačností pokračuje, normálně by to byl eskymák, ovšem já nedopadám do vody, ale už na zub seshora. Ksicht si nenamlátím jen díky tomu, že stihnu před sebe vystřelit ruce a náraz ztlumit. Chytnu se skály a držím se, abych nesjel hlavou dolů a s pádlem jedné ruce do bubláků pod zubem. Chvíli se sunu tělem po skále nahoru a pak se zvednu. Ostatní jsem asi trošku vyplašil, ale je to beze ztráty kytičku, jenom s trochu poškrábanou trubkou pádla. Jura zopakoval své předloňské kouzlo s kamenem a lodí, takže si vystřihl do dna nepatříčný otvor. Po tréninku se vrátíme naposledy na ubytovnu, vyklidíme cimru, vytřeme, naházíme bágly do jídelny, kluci kuchtí a já jedu vrátit klíče. Mezitím je prostřeno venku a na stůl postupně putují řízky, které Jíra uvnitř smaží. Venku se moc neohřejou, respektive nevychladnou a mizí v nás. Po jídle definitivně uklidíme, odstěhujeme se z jídelny, složíme vše do auta, zamáváme ubytovně i trati (pá pá Pe...) a jedeme do Pau. Jezdíme asi hodinu, ale i to je víc než dost. Pekelně mne bolí předloktí, asi jsem to s těmi krátkými rukávy přehnal. Vzduch je sice teplý, ale voda má tak pět, šest stupňů a šlachám to asi nedělá dobře. Po tréninku pokračujeme dál na západ (pá pá Pau), jedeme se juknout do Orthez. Obloha se zatahuje, ale je pořád relativně teplo. Před odjezdem jsem neustále otravoval Gorečáka, aby mi poradil kudy kam, protože to prý nejni nijak jednoduché. Stavíme se v Intermarché, kluci naberou nějakou vodu do PETek na vaření a tak a jedeme ke trati. Cesta je jednoduchá (píšu si to, kdybych to do příštího roku zapomněl), od Intermarché rovně po kruhovém objezdu, ihned za mostem přes železniční trať odbočit doprava po cestě, která se stočí o 270 stupňů zpět pod most a vymezuje prostor pro tábor kočovníků, přejet přitom několik natažených kabelů, které vedou kamsi ke trati a nenabourat vraky aut či odstavené náklaďáčky. Po podjetí mostu ujet asi dvěstě metrů a za barákem odbočit doprava na nezpevněnou cestu, sjet dolů k řece a pokračovat doleva proti proudu. No a za chvíli jste tam. Kanál začíná nad jezem, kde odbočuje doprava od řeky a jelikož je tady řeka výš než okolí, tak poměrně rychle klesá třemi skoky těsné za sebou, stáčí se přitom doleva rovnoběžně s řekou, následuje poklidná střední pasáž a na konci otáčí o devadesát stupňů doleva a současně klesá skoro metrovým skokem dolů. Vracák na levé straně ústí zároveň tvoří voda přtékající od elektrárny, takže se tam dobře svícuje a byla by tam dobrá závěrečná protivoda. Kanál je celkově takový "dětský", má pár kubíků průtok a je úzký. Ihned po příjezdu se usalašíme na levé straně kanálu, v březovém hájku, takže jsme vlastně na poloostrově ohraničeném kanálem a řekou a jediný přístup je po cestě vedoucí přes začátek kanálu. Je tu ohniště a místo pro stany. My normální ihned začneme stavět dvě kupole, pyromani začnou tahat dříví, takže za dvacet miinut, už za setmění je připraveno bydlení, praská oheň a v této útulné atmosféře začneme plenit delikatesy v podobě konzerv s vepřovým, hovězím a lančmíty. Jen někteří pohrdnou stravou připravenou odborníky a "uklízí" rybu, kterou nechal v St.Pe Vlašák (kdo jiný...). Zároveň zjišťujeme, že my jsme tam nechali tlusté párky, které jsme teď chtěli prohlásit za buřty a opéct... Postrádám rovněž saponát, to znamená, že pánev improvizovaná z víčka kotlíku musí počkat. Večírek je tak akorát, spálíme moře dřeva zanechaného zvýšenou vodou na březích, spotřebujeme litrovku ferneta (3:1 s tonikem, nejsme barbaři...), doblondíme blondýny a po půlnoci jdeme spát. Lehnu si pod dveře do Citroena, abych slyšel, kdyby se tam někdo hrabal. Což jsem slyšel, protože v noci začalo krápat. Ale překvapilo mne, že se tam nejenom hrabal, ale že to auto i otevřel. Jak, když jsem ho zamknul a klíče suším v kapse? Vzhledem k tomu, že je to Jíra na ústupu před deštěm nic neřeším a snažím se dokázat dešti, že ho ignoruji. Po nějakém čase to ale vzdám a společně s Dejvem a Fandou ustupujeme do stanů.

Jožka

Díl IV.