Francie 2004

Konečné dovolená! Sladká Francie! No, sladká... pocukrováno letos bylo, což o to... Ale nebudu předbíhat. Jestliže byla loňská výprava miniaturní, letošní byla jejím pravým opakem. Kromě loňských účastníků Kofyho, Gorce, Davida a mojí maličkosti se zúčastnilo dalšíh osm cestovatelů. Bratr Sokol, který letos měl konečně dobré vysvědčení, Láďa, po jednoroční přestávce Piškot a z venkovských klubů Zdenka Grosmanů z Prahe, Viktor ze z Plžně, Jura z ocelového srdce republiky, Koumák z Delfína, Jirka z Techniky a jako protiváha beznadějných případů mého typu nadějný slalomář Řepík z Roudnice. Auta byla dvě, obě tentokrát na naftu. Jednak VW Transporter z autopůjčovny a druhak Jirkův Fiat Ullyse (jak jinak než červený).

Cesta pro mne začala poměrně brzo, jelikož na mne po menších zmatcích vyzbyla role osoby přebírající auto z půjčovny. V jeden studený, jaro neslibující čtvrtek jsem si s Kofym vyměnil auta. On jel mým do práce a já jeho paštičkou do Plzně. Kofy užívá paštičku krátce a nedobrovolně, neb mu jeho felicii před vánocemi kdosi ukradl. Že nedobrovolně se už ani nedivím, protože auto je to od prvního pohledu dobrodružného života a neurčitelného stáří. Tapecírungy ve dveřích má z favorita ročníku 93 a výš, palubku z favorita 87 až 92 a celkový technický stav jako špatně udržovaná felicie z roku 61. Trošku jsem se zpozdil a dřel jsem to po dálnici co to šlo a místy jsem dokonce dosáhl rychlostního limitu. V půjčovně jsem byl asi o čtvrt hodiny později, což naštěstí nevadilo. Nevadilo ani to, že nemám třetí doklad totožnosti. Byl jsem uznán za důvěryhodnou osobu, složil jsem vratnou zálohu, doplatil zbytek za půjčovní taxu a obdržel staršího, ale pěkného Transportera. Vyrazil jsem z půjčovny na Plzeň a za vesnicí jsem začal šátrat po půjčeném mobilu, abych se spojil s Viktorem. Chyby lávky, mobila nět. Vracím se do půjčovny. Samozřejmě, vypadl mi z kapsy ve favoritu. Napodruhé už se dostanu do Plzně a po jednom umření mobilu a třech telefonátech s Viktorem se dokodrcám na místo. Začnem vázat jeho loď a najednou mi něco schází. Aha, popruhy a lednice. Jsou ve favoritu... Půjčuji si auto s charakterem, Viktorovu Pandu. Asi po deseti minutách mne konečně bere na milost a přestala chcípat, cukat, škubat, kašlat a začala se chovat způsobně. Dojel jsem opět do půjčovny, opět vyrušil paní půjčovnovou, "dobrý den, já sem blbec, nechal jsem v tom autě popruhy a ledničku, já bych si pro to skočil, děkuju, jééé blbec nejsem jenom já, jsou tu jenom popruhy, děkuju, děkuju, to už je fakt naposledy, nashledanou". Viktor si mezitím sbalil na cestu a já vyrazil zpět. V Kralupech se zastavím u Kofyho doma, opět si prohodíme auta a jedeme k nám dom. Naházím věci do busíku a odjedu ob vesnici k autosprávkaři nechat s zalátat své auto. Domlouváme se na tom už přes měsíc a vždycky do toho něco mě nebo jemu vleze. Kofy mne potom vyhodí ve Veltrusích na křižovatce a já indiánským během pokračuju na kanál, kde už jsou všici připravení, Kofy zajíždí do Kralup pro suchý led. Na kanále je vše připraveno pri nakládání, takže chvíli kecáme, smějeme se nad vytištěnou předpovědí počasí pro Lurdy na deset dní dopředu, kterou jsem včera rozeslal členům výpravy a která slibuje sníh a déšť a když přijede Kofy tak začnem ládovat. Kluci mají na VW trošku problémy s nástavbou zahrádky, ale jemná mechanika nakonec vše řeší. Tou dobou už my odjíždíme (a dokonce si i přivážem pádla, ale málem na to zapomeneme), protože jsme se s Jirkou špatně domluvili a máme teď dva spotřebiče na jednu zásuvku, discmana a GPSku. V Praze absolvujeme trojboj OBI, Bauhaus, Baumax a v posledně jmenovaném uspějeme a koupíme rozdvojku. Přitom vtipkujeme o slevách malých sněžných fréz, jestli si nějakou nekoupíme, protože Vlašák, který už je týden na místě nás vítá do doby ledové. Telefonem ještě dořešíme několi drobností, jako třeba, že jsem u Jíry vyzvedl míč a sporttester, ale už nikoliv spacák. V Berouně bereme naftu, Plzeň mineme sugestivními zatáčkami ke strašidlu po obchvatu a za ní dojedeme velké auto, které v Plzni vyzvedávalo Viktora. Uvádíme do činnosti vysílačky a ujišťujeme kluky, že zezadu vypadají s těmi loděmi opravdu impozantně. Rozhodneme se ještě někde najíst, odbočíme proto z dálnice. V prvním motorestu se nečapem, skutečnost, že se u nich chce třináct lidí navečeřet vzbuzuje v personálu očividné veselí. Nakonec pokračujeme až do Boru u Tachova, kde se zadaří a dokonce to ani není špatné. Další zastávka je hned ve Svaté Kateřině, kde dobereme naftu, já si koupím nějakou bagetu na cestu. Proti očekáváním projedeme hranici téměř bez zastavení a toho, že by si na nás někdo léčil mindráky jako loni a za stálého sněžení míříme na jihozápad. Pochvaluji si nové mapy v GPSce a fascinovaně sleduji naši cestu po displeji. Před odbočováním na dálnici odečítám okouzleně metry scházející k odbočení, ovšem zapomenu na čas, který potřebuje stroječek k překreslení údajů a Jirka mi to poslušně žere i s navijákem, takže samozřejmě odbočku míjíme. Ihned se otáčíme a vracíme, což však nehraje roli pro vysílačku, která přenáší sérii nepublikovatelných slov na adresu mou a adresu té malé černé skříňky. Po nějakém kuse cesty se opět odbočuje na Norimberk a my zrovna předjíždíme kamion. Vidím poskakující metry na displeji, neodvážím se po předchozím fiasku ovšem ani pípnout. Až kilometr za odbočkou nesměle oznámím své pochybnosti, Jirka a Kofy po konzultaci vysílačkami však rozhodují jet dál. Dvacet kilometrů před Regensburgem ovšem připouštíme všichni, že je něco špatně a vracíme se. Na kiksy 1:1. Z druhé strany už odbočku trefíme, přejedeme k další dálnici a posadíme se na ní. Teď už z dálnice sjedeme až u Tarbes. Za Norimberkem se konečně vysušuje i povrch a to že naše cesta začala ve sněhu už připomínají jenom mapy soli na bocích.

Po jedné přejedeme čáru do Francie a při tankování dojde čas na střídání. Sedám za volant a pokračujeme dál. Noc se přehoupla do své druhé půlky, všichni spí, občas s Řepíkem prohodíme pár slov vysílačkou nebo předjedeme osamělý kamion. K ránu začínám mžourat. Nepomáhá už ani sodovka, ani žvýkačky, ani Jirkova mrkev. Kofy doporučuje Lyon objet, takže ho objíždíme. U Montluel vyhlašuji čůrpauzu. Deset minut na ledovém vzduchu mne probouzí, takže dál jedu v pohodě až do půl deváté, kamsi za hrad na skále, jadernou elektrárnu a Rhonu, kde u benzínky bereme naftu a střídáme se za volantem. Moc teplo není, ale svítí sluničko. A fouká zde nezbytný vítr. Další zastávka je u Středozemního moře, tam, kde se odpojuje dálnice na Toulouse. Všichni se jdeme s radostí protáhnout, je tu pěkná vyhlídka na jeden ze zálivů Mare Mediterranee, když to tu stavěli, tak se zde vyřádil, kterýsi avantgardní sochař. Stojí tu tři věže s otevřenou kukaní na východ k moři. Okolo stojí či leží další artefakty, jakoby pohozené. Dveře do věží jsou ze stejného materíálu jako vše ostatní, z betonu, jsou otevřené (ale hnout se s nimi fakt nedá), jiné jsou "vyvrácené"... No prostě se tu někdo vyblbnul. Nahoře na věži je dokonce otočný "dalekohled" na podstavci. Samozřejmě taky z betonu. Kravíme radostí, je totiž docela teplo. Po vyjetí z odpočívadla Jirka oznamuje, že je v pohodě, takže končím pohotovost a s částí osádky se pouštíme do plechovek gambrinusů na oslavu začátku dovolené. Naše oslava jižní Francie se ovšem pomalu mění v tryznu, protože se pomalu ochlazuje, ze začátku to ještě není tak strašné, ovšem před Tarbes začíná sněžit... Chvíli doufáme, že to byl jen špatný vtip, ale za Lurdama začíná znova a St.Pe nás vítá stylově. Jedeme k trati, kde zrovna trénují junioři. St.Pe je teď vůbec plné Čechů. Kromě nás a juniorů tu je ještě třiadvacítka a do zítřka i Vlašákovci. Všichni jezdí v pytlíkách a Marta se strašně chcechtá mým kraťasům. Já už se nechcechtám vůbec ničemu. Jedeme na bydlení, vybalit nějaké věci, klíče prý obdržíme ve dvě. Na místě už jsou Vlašákovci a Blovičtí. Chvíli s nimi kecáme, ale celkově máme takovou dost zabržděnou náladu. Aby ne, když se za oknem stále prohánějí docela husté sněhové přeháňky. Sice vytvářejí po úbočích okolních kopců malebné kouty, ale jarem to rozhodně nevoní. Na odpoledne máme mít trénink, jdou všichni kromě mě. Na mne doléhá únava z cesty a gábiny v jejím závěru mi taky na jistotě nepřidají. Jedu tedy na nákupy, svezu se s vlašákovci. Když vystupujeme u obchodu, spouští se nefalšovaná šurmija, je vidět tak na dvacet metrů. Než přeběhnu do obchodu, tak vypadám jak sněhulák. Nákup je standardní francouzský, bagety, pět kartonů blondýn a kanystr vína na svařák. Trošku jsem znejistěl, protože i když jsme to s Kofym probírali, tak jsem si nemohl vzpomenou jak je "červené". Rose nebo Rouge? Nakonec jsem se trefil. Naskládáme věci do transita, venku pro změnu svítí sluníčko a jedeme domky. Vyložím nákup, vysprchuji se a zapluji do spacáku. Po 36ti hodinách v bdělém stavu mám na to nárok. Po nějakém čase mnou třese Řepík. Už se vrátili z tréninku a uvařili večeři. Svět by vypadal veseleji, kdyby venku neřádila vichřice a nesněžilo... Původně jsem chtěl jít do budky zavolat domů, jak jsme dojeli, ale do toho nečasu se mi fakt nechtělo. Samozřejmě jsem byl vyzván SMSkou abych podal raport z cesty, půjčuji si tedy Davidův mobil a píšu stručné oznámení o tom, že žiji. Jinak ale bylo nabito, takže uvítací večírek (v našem případě) a konečná trachtace (v případě Sušických a Blovických) může začít.

Jožka

Díl II.

Díl III.

Díl IV.

Díl V.