Vstáváme brzo, rozvrkočeni snídáme. Venku je mráz jako samec, z proudů vody, stékajících ze střechy Transportera se přes noc staly rampouši jako ovádi. Navíc občas sněží. Náladu dokresluje náš zdravotní stav, jelikož Koumáka schvátila jakási thajská chřipka, takže celou noc strávil na záchodě a nevěděl který konec svěho dlouhého těla má nasunout nad mísu dřiv. Láďa navíc ochořel taky, ale u něj to naštěstí vypadá na obyčejné nachlazení. Každopádně zřizujeme z pokoje nemocnici a zatímco si cpeme teřichy, tak do špitálu posíláme suchou bagetu a vychladlý neslazený čaj. Sami nevíme, co budeme dělat. Probíráme to u snídaně, pak svoláme první válečnou poradu a vše se rozhodne na druhé poradě, kterou už pro jistotu konáme venku, kde nás teplota donutí co nejdřív najít řešení. Pět lidí se nasouká do malého auta a vyrazí do Pau, kde je předpoklad lepšího klimatu. Jura, Gorec, Řepík, Piškot a Sokol tedy vyrazili, zbytek zůstává. Pokud bych měl soudit podle jejich fotek, tak to bylo na skok z mostu, ale jinak se jim tam líbilo... My jsme se mezitím královsky flákali, nejdřív skoukli Život Briana a potom nějaké video o vodokaskadéřích. Prostě takových těch bláznech, co si najdou nějakou orosenou skálu, prohlásí ji za vodopád a udělají prvosjezd. Někdy dokonce i přežijí... Čas se pomalu blížil k obědu, takže jsme poobědvali. Nikomu se nechce vařit, tak přijdou k duhu bagety, sýry a salám. A samozřejmě nepostradatelné blondýny. Po obědě se sami vyprdelíme, obsadíme Transportera, zanecháme nemocné a umírající svému osudu (ba ne, nový čaj jsme jim udělali) a jedeme taky do Pau. Počasí se vylepšuje, za Lestelle-Betharram vyjíždíme z horského údolí, takže je za chvíli po sněhu. Když dojedeme na místo, jsou kluci už taky po obědě. Jdeme na vodu, Gorec se ujímá opět foťáku, Řepík kamery a ti zbylí tři se baví jak umí. Hlasitě komentují každou naši jízdu a občas pro povzbuzení vytvářejí mexické vlny. Kluci si časy měří, já jedu bez stopek, sám nejlíp vím, že rychlejc už to nejde ;-) Voda je o nějakých deset čísel nižší než když jsme tu byli předevčírem. Ze začátku mi to moc nejde, ale pak se jakž takž chytím. Čas od času uhýbáme místním sjezdařům, kterých sem přifrčely dvě dodávky. Po nějakém čase už toho máme dost a končíme. Na vodu jdou pro změnu kluci. Sluníčko zalezlo za mraky a ochladilo se, ale celkem to jde. Celkem to začíná jít i Bratrovi Sokolovi, i když ne vždy se u toho tváří nadšeně. O chvilkovou zábavu se stará jedna z místních sjezdařek, která nezvládne pasáž po mostem (asi), zachraňuje život ještě před soutěskou, do které tak přijíždí jen její loď. Klucí ji pak pomůžou jednomu singlířovi vylít. Když skončí s ježděním, sbalíme se a jedeme domů. My přímo, kluci s malým autem ještě zajedou do Decathlonu, což sportovní megaobchod. My se stavíme se u tratě a prohlídneme si nový rozpis tréninků. Díky zmatenosti lidí z centra jsme tam uvedeni (přes moji i Vlašákovu snahu) jako "GALUSKA 13". Frantíci na tom zřejmě budou s představivostí slabě. Před setměním se vyjasní, což na jednu stranu s sebou nese příslib velkého nočního mrazu, na druhou stranu by mohlo být zítra trochu civilizovanější počasí. K večeři si mimojiné vaříme česnečku kterážto naprosto demoluje naše předsevzetí moc nepít. Pije se tak bohatýrsky, že se nám dokonce podaří při jedné z nesčetných partií šipek zabodnout šipku do zdi. Holt francouzský hroty jsou francouzský hroty... A to ještě kluci básní o pokladní z Decathlonu, která jim to účtovala. Nejvíc básní Jura, takže nevíme, zda se mu tak líbila nebo zda už blouzní, protože mu otéká malíček na noze kvůli nějakému zánětu a má trochu teplotu. Stav dalších dvou se stabilizoval. Láďa už je na tom s teplotou líp a Koumák už ze sebe nemá co vydat.

Dnešní první trénink je až od třičtvrtě na dvanáct, takže spíme dlouho a vydatně. Pokud někdo už vyleze ven, tak ho přivítají důkladně zamrzlé louže, ale jinak obloha bez mráčku a slunce hlásící se o svá práva. Okolní kopce na nás shlíží zpod důkladné sněhové duchny, my už ovšem tušíme, že lepší časy přicházejí. Trošku nám kazí náladu pohled na stav vody na Pont des Grottes, tak málo vody jsem tu ještě neviděl. Ale než dojezdí Ellenka s Peterem, tak sem stačí dorazit první příděl seslaný seshora z hor sluníčkem a hladina se zvedá o dobrých dvacet cm. Není to nic moc, ale je to lepší, než drátem do oka. Po dojezdu se radíme co na odpoledne. Vychází z toho, že tři lidi zůstanou tady a půjdou v centru se Slováky do sauny, zbytek pojede do Pau. Lodě si navážeme už tady po tréninku, ať se potom nezdržujeme. Třináct mínus tři je deset. Jasné počty, ne? Že je mikrobus jen 8+1? Ale jděte... Doma máme návštěvu z centra, mají přijet do druhé cimry nějací frantíci. Výhrady jsou vůči výřadu, který založil už Vlašák a ve kterém pokračujeme. Utvoříme tedy hada a proměníme kontejner v nádobu na separovaný sběr. Je totiž plná skla... Pak dáme jen narychlo vietnamskou polívku, vysluníme se, sedáme do Transportera (místo desátníka v kufru dobrovolně zaujímá Gorec) a vyrážíme směr Pau. Papíry na náklaďák sice mám, ale na autobus ne. No, snad budou případní policajti shovívaví. Dojedeme celkem bez nehody, jen těsně před cíle musím Gorcovi zastavit, an vyráží z kufru jako střela, zaujímá pozici u jakéhosi křoví a dlouhou dobu setrvává nehnutě. Co tam dělal, nevím, ale když se vracel, tvářil se jako na vrcholu blaha. Před tréninkem se zase trochu vysluníme, na rozdíl od v údolí položeného St.Pe tu ale není opar, sluníčko praží přímo. Což mne zřejmě svádí při tréninku ke koupeli, takže si na soutěsce vystřihnu eskymáčka, když tam zahučím za přesrukou. Jednoho vyfikne i Sokol. Po šesté končíme, opouštíme myšlenku procházky městem, je dost pozdě. Cestou se stavíme v Leclerqu a nakoupíme nějaké ingridience na dlabanec a blondýny. Gorec v supermarketu fotí nějaké ptákoviny a to tu nemají rádi stejně jako u nás. Ale maj naštěstí inteligentního ochrankáře, takže se vše odbude naprosto v pohodě, nikdo nechce nikoho zabít jako u nás. Prostě ho jen poprosí, jestli by nepřestal, Gorec se omluví a vše je vyřízeno. Při odjezdu z parkoviště trochu pobloudím. Ale aspoň se kluci podívali do oddělení stavebnin. Vracíme se za tmy. Kofy vaří guláš. Je vyroben ze zaručeně hygienicky nezávadných potravin, i ten červ, keterého jsem našel při drcení nového koření byl docela upražený, takže se do něj troufale pouští i Koumák (do guláše, ne do červa!). Do stavu nemocných se zařadil místo Koumáka Jura. Má až 38C. Sokol mu operuje nohu a nasazujeme mu antibiotika. Je u nich napsáno, že se tak má učinit jen po domluvě s lékařem, takže ještě před jídlem se Sokolem sjedeme k budce a Sokol konzultuje své chirurgické a jiné lapidušské kroky s mámou, která je lékařka. Při té příležitosti volám domů i já. Není tam o co stát. Sněží a na noc hlásí až mínus patnáct. Brrrrr.... Večer kecáme a když se vše rozprchne, tak si ještě sólo shlédnu Svatý Grál. Venku je jasno a mrzne až praští.

Jožka

Díl IV.

Díl V.