Francie 2004

Díl I.

Díl II.

Díl III.

Díl IV.

Trénink od 8.45? Humus... Kdo má vstávat? Jediné, co mne uklidňuje je voda. Konečně je pořádný stav, takže začíná být to nejhezčí povožení. Navíc se rozsvěcuje opět sluníčko. Nejezdíme všichni, část jde později, protože si chce dát tratě s juniory. Lodě necháme tady a jedeme dom. Chci to vzít po druhé straně a podívat se k jeskyním, jestli tam nebude za kolik by byl vstup a tak... Není mi přáno, Viktor mi dává důrazně najevo, že má hlad :-)))) Poobědváme, posiestíme v jídelně. Kde taky jinde. Venku totiž chčije jako z konve. Na trénink jdou už jen zbytky nejvytrvalejších, my ostatní jedeme do Lurd, nakoupit dárky na doma. No, dárky. Jako vždycky víno a sejry. Navzdory počasí probíhají na hřišti přípravy na večerní mač. Chodí človíček okolo a lajnuje. S ním chodí druhý a vysypává vápnem místa, kam se nedostane strojek. Jedno z takových míst je i zbytek našeho sněhuláka. Chvíli nad ním stojí netuše co s ním. Když se dosytosti vysmějeme z okna, jdeme po sobě uklidit. Sledujeme fotbálek, večeříme a na etapy uklízíme, dáváme dohromady ten náš mrdníček v pokoji, který se tradičně za ten týden rozrostl do rozměrů, kdy už začíná žít svým vlastním životem, takže spíš než balení to připomíná parforsní hon, kdy několik nešťastníků pobíhá po pokoji, slídí a stopuje unikající ponožky, trička, ešusy, cédéčka, boty, kapesníky, knížky a podobnou havěť. Spát jdeme brzo, jelikož zítřek bude dlouhý.

Vstáváme v pět, balíme zbytky, vynášíme věci připravené od včerejška k autům, cpeme to do nic, navazujeme... Moc u toho nenakecáme a když, tak to stojí za to, jako třeba Piškot, byv požádán, aby podržel gumcuk, tak odvětil s naprosto vážnou tváří:"Nemůžu". Po logické otázce "proč?" nás uzemnil suchým "mám ruce v kapse"... Po nějakém čase jsou Transporter i Ullysečko nabaleny a připraveny vyrazit do nového dne, který přichází za barákem. Podotýkám, že tím směrem leží Lurdy, takže jestli něco podobného viděla i Bernardetta, tak se jí ani moc nedivím, že měla vidění. V reále to bylo opravdu nádherné. Je jasno, ze země se po předešlých mokrých dnech zvedá mlha, začínám dost litovat, že odjíždíme. Stavujeme se ještě v centru vrátit klíče a pak už opravdu "na štreku". Cestou nás na dálnici kluci z Transportera upozorňují, že musí vzít naftu. Jirka řídí, přikyvuje. Přijíždíme ale k pumpě a on nereaguje. Přejet ji znamená ve Francii dalších padesát kilometrů. Připomínám mu to. Kamenná tvář. Kluci se ozývají vysílačkou a taky protestují. Na třetí pokus těsně před odbočkou už to nevydrží vyprskne a švihne to přes plnou čáru k benzínce. Povedený žertík :-/ Při tankování mě zaujme hlavně to, čeho jsme si při navazování nevšimli. Koumák nemá provázanou loď, drží ji jen stisk okolních lodí. Nějak to pořešíme a razíme dál. Za volant Transportera si sedá Kofy, což oproti Řepíkovi znamená 25 procent rychlosti navíc. Provoz ovšem houstne a když se před nás sune a rychlost leze pořád nahoru, tak se už už chápu vysílačky abych se ho zeptal jestli je to nutné. Než tak učiním, tak zahlídnu periferním viděním za svodidly mávajícího policajta. Vysílačkou se tedy pouze optám, jestli Kofy myslí, že vyráží za ním. Vyrážel. Za chvíli nás dostihl, jasným gestem na nás ukázal, popojel k Transporteru, gesto zopakoval, zařadil se před nás, zpomalil na osmdesát a jeli jsme... V duchu jsem se chytal za hlavu a začal přemýšlet na kolik nás ta sranda vyjde. Na nejbližší benzince jsme zaparkovali dle jeho pokynů, přidružil se k nám druhý muž zákona, Kofy s Jirkou vylezli a začalo řízení. Chvíli bylo dusno, ruce zákona na to šli s taktikou "jeden hodnej a jeden zlej". Asi po pěti minutách jsme vyslechli verdikt. Radar neměli, ale věděli svoje. Kromě kázání jsme dostali hromadnou pokutu devadesát euro, protože až na Sokola nikdo z nás neměl zapnuté pásy. Oddechli jsme si a pak už se jen platilo. Hodnej se nás ptal odkud jsme a kde jsme byli. Kofy málem dostal další pokutu, protže odvětil, že v "Pau", přitom každý přece ví, že se to vyslovuje "Po", jak nám se zdviženým prstem naznačil :-) Dál už jsme radši jeli tak, jak se v civilizované zemi jezdí. Uháněli jsme slunečným a teplým dnem, okolo odpočívadla, kde jsme při cestě sem zažívali iluzi o tom, že bude teplo, pokračujeme do Beziers, chceme se ještě totiž zastavit v Reals. Tam brány nejsou, ani se nedivíme. Jednak jsou tu málokdy a jednak tu byl před dvěma týdny Vlašák a vykládal cosi o povodni, při které byla voda o sedm metrů výš. Moc jsem mu nevěřil, ale kmeny na skalách vysoko nad vodou mne docela přesvědčily. Ono to je vlastně logické, protože samotná trať v Reals je v soutěsce na konci širokého údolí, takže o metr zvýšená hladina nahoře se tady projeví mnohem víc. Což je taky důvod, proč je elektrárna (jediná stavba kromě loděnice tady) tak vysoko na břehu. Rozhodujeme se, že na vodu nejdeme, jenom se naobědváme, odpočineme a jedeme dál. V rámci odpočinku rovněž využijeme lanové dráhy, které tu jsou. Při návratu na dálnici navrhuji využít služeb GPSky a objet Beziers od severu. Chvíli se snažím avigovat Transportera před námi, ale je v tom hodně proměnných, protože musím odhadnout o kolik je před námi a která křižovatka bude asi ta pravá. Nakonec nás pouštějí pře sebe a o chvílipozději zastavíme za jakýmsi městečkem v poli a před námi je na úzké silničce semafor řídící kyvadlově dopravu. V duchu úpím, kam nás to zase táhne. Naštěstí celý ten humbuk byl kvůli stařičkému mostu přes Orb (nejspíš) a dál už je nový okruh s mimoúrovňovými křižovatkami. Definitivně si oddechnu, když mineme známý stadion zleva místo obvyklého zprava a vzápětí se napojíme na dálnici. Ušetřili jsme pár kilometrů, asi půl hodiny času, motání v okraji Beziers, kde snad každý z nás zabloudil a jednu peage, což posádka druhého auta ocení gratulací, kterou naší navigační skříňce přetlumočím. Kus za napojením na Route d Soleil jsme s hrůzou zjistili, že na Transporteru prdnul kurt. Byl asi překroucenej a utřepal se. Kluci rychle zpomalují a zajíždíme na (naštěstí) nedaleké odpočívadlo. Kluci převazují náhradními kurty, já pro jistotu kontroluji i naše lodě. Bez dalších rušivých příhod jsme dojeli až do St.Pierre de Boeuf, ovšem právě ve chvíli, kdy vypli kanál, takže jen povečeříme. Povětšinoou v autech nebo auty kryti, protože začíná být frišno (kde jseš, Provence...). Chvíli ještě čekáme na Goryho, který vyrazil na lov podrobných snímků místního vodního díla. Každý máme holt nějakou profesní úchylku. Za setmění vyrážíme na poslední část cesty. A také nejdelší. Jako první nám naznačí, jaká bude cesta Jirkovo Ullysečko. Kousek před německou hranicí najednou Jirka povídá: "Ty vole to vůbec netahne..." a prohrábne rukou bordel na přístrojové desce, čímž odkryje jedovatě žlutou kontrolku. Turbo. Za nejbližší peáží zastavíme, chvíli čumíme do motoru jak husa do flašky, ale nic nevykoukáme. Hadice jsou tam, kde mají být, nic nekape, nehlučí... Každý kopec znamená podřazování, někdy až na trojku. Chvílemi se turbo chytá. To už sedíme za volantem já a na Jirkovu radu nepřekračuji určité otáčky, což znamená maximálně stodeset za hodinu. Kdesi v německé noci tankujeme. Vyjedeme jako první, ale Transporter nic. Zastavuji u svodidel, ačkoliv to je v Německu o hubu, nakonec se vysílačkami chytáme. Prý jim něco pod autem bouchá. Popojíždíme o pár kilometrů dál, kde je odpočívadlo. Kofy s Jirkou jezdí po odpočívadle a zkoumají, někteří spí (ačkoliv mrzne). Nakonec padne rozhodnutí vyměnit kolo. Nepomáhá to. Následuje to, o čem zpívá Nesmrtelná Teta. Dlouhá noc. Jedeme šedesát, sedmdesát prázdou dálnicí, čas od času nás předjede kamion. Kdesi v Bavorsku se z autorádia ozve nejnechutnější šraml, jaký jsem kdy slyšel. Po chvilce pátrání zjistím příčinu. Odešla převodní kazetka z discmana. Mrkev už je sežraná, žvejkačky sežvejkány, bonbóny vycucány, muzika domuzikovala. To je teda cesta. Při úsvitu před českou hranicí střídáme za volanty. Za čárou ještě chvíli brejlíme dovnitř, ale to spíš pro pocit. Jsme hrozně rádi, že jsme před poledním na loděnici. Vyklidíme auta, zmáváme pražákům a já si uvědomím, že jsem si nechal u Jirky klíče... no nic... Přejedeme ke mě domů, auto vypucujeme pořádně, naposledy zachytíme své "nadšení" z toho, že jsme konečně doma a rozvezu kluky. Potom vezmu naftu, pojedu si domů na dvě hoďky schrupnout a vyrazím do Plzně vrátit auto. Tak zněl plán. Jenže když jsem vyhazoval Sokola doma, tak to přišlo. Ve svahu před Sokolovým vchodem auto chcíplo. Došla nafta. Rozhodnu se tedy zcouvat dolů na rovný plácek, snad to chytne a já ten kilometr na pumpu dojedu. Jenže když se daří, tak se daří. Dole při otáčení zaklesnu předním kolem za obrubík a zastavím se. Dolů nemůžu a nahoru taky ne. Přivoláme na pomoc Piškota, který přiveze i Kofyho. Dotáhnou pětilitrový kanystr nafty. Auto nechytá. Sjedou tedy ještě jednou a teprve potom, po krátkém boji se auto uvolí nastartovat. Povedlo se, ale zlikvidoval jsem si přestávku na spánek. Vyrazím tedy do Plzně bez odpočinku, v Praze vyzvednu své klíče, nechám v Tróji nějaké lodě. U Rudné zastavím u pumpy na kafe. Asi vypadám jako troska, protože když se vracím k autu přitočí se ke mě sociální pracovnice-Italka takového vzhledu, že bych si oní svoje zimní kolo klidně opřel (ono je pěkně hnusné a od ní by ho nikdo neukradl) s otázkou "Nechceš sex?". Nechci. Chci dojet do Plzně, takže zastavuji během pár kilometrů na další pumpě a kupuji plechovčičku takových těch tekutých věcí, které se lejou do mumií, když si s nimi potřebují archeologové pokecat. V hlavě mi vybuchuje granát a nemůžu si zaboha vzpomenout co to je "spánek". V Plzni předávám Viktorovi loď, přes zacpané a rozkopané centrum města se probojovávám k jakési benzínce, kde myju dočista auto a jedu do Dolan. Předávám auto paní půjčovnové a sděluji panu půjčovnovi, co se nám přihodilo. Ten mne dořve jako malého dacana, ale nemám tu sílu ho zbít, takže jen přikyvuji. Nakonec sedáme do auta, on vyjede za vesnici a krosí to tak, že začínám mít strach. Vrátíme se do dílny, hodí auto na hever a mezi záplavou sprostých slov mi sdělí, že je proražená prachovka na nápravě. Postupně se samouklidní stejně jako se samonasral a vše je vyřízeno. Dořešíme papíry a vracím se Kofyho paštičkou zpět. Na stejné benzínce jako cestou do Plzně si dávám stejný granát do hlavy. Domů přijíždím večer, odevzdávám auto Kofymu a jdu cosi povečeřet. Co, to nevím, chce se mi spát. Vstával jsem pondělí před pátou ráno a teď je úterý, deset večer. To teda byla cesta... 

Jožka