Ráno leží na zemi tenká, ale souvislá vrstva sněhu, navíc narmzlá. Vlašák je doslova okouzlen a povídá, že něco takového tu za těch deset let, co sem jezdí nezažil ani v lednu. S viditelným potěšením hněte ze sněhu koule a hází jimi proti zdi a nabízí za úplatu volné místo ve svém autě, neb dnes odjíždí domů. Nikdo na jeho nabídku nereflektuje, jen Zdena s Jirkou vyslovují temné podezření, že jsme si celou dobu o té teplé jarní Francii vymýšleli jen proto, abychom je sem dostali. Přemýšlíme, co dnes, protože trať na Pont des Grottes je vyhrazená k tréninku na zítřejší závod Copa de Euskadi, který jsme zde už předloni jednou absolvovali. Jedeme nakonec na trať, kluci už začnou odvazovat lodě z transportera, když se začne parkoviště plnit Španěly (tedy, přesněji řečeno Basky). Rozhodneme se tedy pokračovat do Pau, ovšem objeví se zádrhel. Je měkká zadní levá guma u VW. Kofy pomalu přejede k benzínce, aby ji dofoukl, jenže se ukáže, že je v háji ventilek. Nastává tedy operace kulový blesk, tedy vlastně výměna kola. Že u toho opět začíná sněžit nás už nemůže překvapit, natož rozhodit. Horší je umístění rezervy a způsob uložení, který si ve snadnosti vyjmutí nezadá se stodvacítkami. Bez dalších problémů dojedeme do Pau. Oproti loňsku je zde malá voda, ale trať je stejně pěkná. Jiná, trošku lehčí, ale pořád hezká. Jdeme na vodu podle předem rozdělených skupin, pojmenovaných IDIOTI, IGNORANTI a podobně. Ježdění je docela pěkné, proti očekávání je voda docela teplá, takže po desti minutách shazuji rukavice a jezdím naostro. Jen dole v "soutěsce" tvořené velkým blokem slepence uprostřed řečiště a dotvořené velkým navezenými balvany si mě málem voda podá a mám co dělat, abych tam nespadl. Chvíli tu s námi jezdí vlašákovci, přesněji řečeno Filip a jeden mlaďas. Na polední klid se přesouváme do zóny místních supermarketů, nakoupit něco k jídlu a taky se trochu ohřát. Ten první ještě není on, je akorát k posrání (WC jsem našel asi půl kilometru chůze budovou) a k pobytu v tropech, ale nakoupit musíme až o kus dál v Carrefouru. Odtud se vracím zpět k autu, za chvíli přijde i Řepík a přejíždíme k tomu správnému obchodu. Ono to nakonec tak jednoduché není, protože vjezdy na parkoviště mají bez omezení a výjezdy jsou omezené na výšku jakousi bránou. Smysl tohoto opatření nám uniká, což nic nemění na faktu, že kličkujeme jak zajíci, než se nám podaří najít ten správný, neomezený výjezd. U Carrefouru se loučíme se sušickými, kteří nabírají směr Sušice. My se vracíme ke trati (opět kličkujeme a hledáme výjezd, kde bychom se protáhli) a slunečním svitem zalití (konečně!) obědváme francouzské bagety s českou paštikou a zapíjíme francouzským Bierre Blonde de Luxe. Odpoledne jezdíme měřené úseky, třicetivteřinovky a dole i desetivteřinové sprinty. Na "soutěsce" se mi "daří". Nejdřív tam při najíždění trefím naprosto hovadským způsobem šutr, pak mi dělají trošku problémy tratě. Ještě jsem si tu loď neochočil a občas jí provádím hrozné věci... Při posledních úsecích mi dojdou síly, melu z posledního, takže končím. První grupa jde na vodu, já přebírám foťák a zbytek naší skupiny měří a zapisuje časy. S foťákem si chrochtám blahem, je to Jirkův Nikon D100, šestimegová zrcadlovka, naprosto bombová věc, i na automatiku z ní lezou neskutečné věci. Kluci jezdí až do soumraku, potom se sbalíme valíme zpět. Je polojasno, jsou docela hezky vidět hřebeny Pyrenejí, jako loni, ale na rozdíl od loňska zasněžené... Na druhou stranu, od Atlantiku se sem hrne oblačná hradba. Po setmění skutečně není teplo, takže salámuju telefonní budku. Všechny věci sušíme v umývárně, takže je nevídaně narvaná. Venku se rozfoukal vítr a začalo zcela hustě sněžit...

Být v Krkonoších, tak ohodnotím tohle nedělní ráno jako hezké. Jenže sem mi těch dvacet čísel sněhu, co leží na hřišti vůbec nepasuje a ani z nich nemám radost.. Vstáváme těžce a neochotně, jediný Řepík aktivně vyskotačí, bere auto a jede na poradu. Čeká nás Copa de Euskadi, Baskický Pohár. Předloni jsme ho už jeli. Na trati už je plno, kuchyně, výpočetní středisko, DJský pult a další věci rozbalené jako vždy ve třech dodávkách, dnes jen kvůli počasí přidali mezi ně plachtu a vytvořili šapitó. Beru do ruky zase Jirkův foťák a zachycuji atmosféru, kterou nevydýchavají ani ohnivé Španělky (Baskičky? Baskky? Baskyně? - kdo ví, jak se řekně samička od Baska?). Kluci po mě chtěli natáčení, ale do toho se mi moc nechce, takže jsem rád, když se mi podaří tenhle úkol přehrát na Zdenu. Jenom chvíli dumáme, jak se ten bazmek vlastně spouští (jako bych s ním natáčel poprvé...), takže nestíháme Kofyho a Řepíka. Zbytek už stihnu i nafotit. Závodníků je letos dost, možná ke stovce. V průběhu závodu zase začíná drobounce sněžit. Ač se mi moc nechce, musím za chvíli jít do hadrů taky. Moje představy o rozjíždění berou pomalu za své. Sníh houstne a přidává se vítr vanoucí zezdola proti proudu řeky. Očekávám, že každou chvíli se roztrhnou oblaka, vykoukne hlava foustaého starce, zazubí se dolů a řekne: "To je prča, že jo?", protože jinak než kanadské žertíky toho nahoře si to počasí nedokážu vysvětlit. Nedokáže si je vysvětlit ani Marta startující deset minut přede mnou. Mojí fotku už tady neuvidíte, protože kluci zalezli do aut a odmítali vystoupit. Ale prý bylo vidět, že se z bílé stěny v jednu chvíli vyloupl obrys žluté helmy a po chvíli se zase ztratil. Já neviděl vůbec nic. Sníh hnaný větrem byl nepříjemný zvlášť nahoře. Ale trať jsem projel celou, i když v desítce jsem škrábl šutr a v poslední bránu jsem málem minul od břehu, což ve skutečnosti nejde, protože mezi skálou a tyčkou bylo třicet centimetrů. Došel jsem nahoru, odložil loď, na ní pádlo a helmu a velice rychle se převlékl. Sníh sice už nepadá tak hustě, ale přesto když si za pět minut jdu uklidit loď, tak mám možnost nafotit hezké výjevy. Po převlíknutí do suchého mne dostihne druhá dobrá zpráva. Druhá jízda se ruší! No, už jsem se lekl, že Baskové jsou větší drsoni než někdejší východní Němci... My normální to vítáme, přesto se najdou jedinci, kteří kvačí do lodě, aby si tu trať stihli sjet ještě jednou, ale nepovede se jim, stáhnou jim jí příliš rychle. Jdu odevzdat čísla, na oplátku jako pozornost každému závodníkovi dostanu obloženou bagetu a flaštičku vody. Vracíme se domky a obědváme, přitom vylézá sluníčko. poprvé za náš pobyt přímo tady v St.Pe. A má sílu. Rychle se přesunujeme ven, někteří jen na opalovačku, jiní na advanced opalovačku, část na sněhovou bitvu a část na stavbu sněhuláka, která jde díky vrstvě čerstvého sněhu dost rychle, takže za nějaký čas už můžeme dát stylové gruppenfoto. Gorec si potom nasadí lyže a bruslí po hřišti. Po nějakém čase odpočinku jedeme na trať, závodníci jsou už na cestě domů, takže máme volné pole působnosti. Je jasno, takže když se sluníčko nachýlí, tak začne nefalšovaně přituhovat a mrznout. Večer Kofy kuchtí nějaké kuře s rýží, přičemž u toho stihne zlikvidovat spolu s pomocníky nemalé množství vína a Dave, přestože je mu ponechána jen minimální volnost většinu rumu. Ale večeře je výtečná. V rámci společenského programu dolamujeme o terč poslední české hroty na šipkách a dopíjíme předvíkendový nákup Bierre Blonde de Luxe a máme tím pádem prd.

Jožka

Díl III.

Díl IV.

Díl V.