Dnes je volný den, což by teoreticky mohlo znamenat dlouhý spánek, ale zkuste spát, když vám sedm lidí rachotí v ložnici. Budí mne v nekřesťanských osm a celou hodinu trvá mumraj, než se konečně sbalí a zmizí. Venku je úplně jasno a celkově bude moc pěkný den. Asi hodinu se se zbytkem výpravy flákáme, pak i oni nasedají do auta a mizí směr Orthez. Já vytahuji Viktorova notebooka a v Gorcově pelechu (kterýžto má jediný dosažitelnou zásuvku) koukám na "Smysl života". Zkouším na to koukat i venku, ale sluníčko pálí, takže vidím prd a vracím se zpět do temné nory. Po kultuře přišel čas na vzdělávání a břicho, takže nastupuje už obligátní kombinace salám, sýr, bageta a blondýna. Přitom si čtu a to všechno na židli před ubytovnou opřen o sloup osvětlení hřiště. Sluníčko pálí, nikde nikdo, všude klid... No není ta dovolená největší vynález od objevu kola? Okolo druhé je klid narušen vpádem dvou dodávek s juniory. Slíbil jsem včera Kráťovi, že je zavedu ke trati v Pau. Tam jsme necelou hodinku, taky mají volný den a jedeme zase zpět. Oni jedou na návštěvu do Lurd, já si vystupuju "doma", kde se pustím do pacifikace kuchyně a především hory nádobí z večeře a snídaně. Než se s tím vypořádám, tak se sluničko přikryje oparem a ochladí se, ale velkou práci už má za sebou. Na hřišti není s vyjímkou zbytků sněhuláka ani stopa po sněhu. Opět si čtu, akorát chvíli se vybavuji s Kubričany, kteří se přijeli poptat na půjčení lyží. Okolo šesté přijel "Orthez", stahuji fotky na notes a než se dostahují, tak si zatím můžete přečíst "vsuvku orthezskou":

Řepík:

Na středu jsme se domluvili, že ti co mají lyže, tak pojedou lyžovat a ten zbytek podnikne něco nenáročného, páč se mělo jednat o den volna. V úterý večer se rozdělíme na dvě party. Na lyžaře a na ty co jeli do Francie pádlovat?, to jest Pavel, Gory , Jura a já "Řepik". Jura si sice vzal lyže, ale dostal zánět do nohy, takže by se do přeskáčů nevešel. Gory si chtěl původně vzít sebou lyže i snowboard, ale nakonec zabalil jenom bráchovy carvy. Nicméně Goryho srdce patří do vodáckého světa a tak s klidem zapůjčil lyže Koumákovi z lyžařského světa a už s menším klidem Davidovi, že se na nich vystřídají. Tedy jinak řečeno Gory našel na netu, že 40 km za Pau by měl být ve městě Orthez kanál, takže když tam pojedeme, tak nepojede lyžovat. Lyžaři vstávají pod vedením Kofiho docela brzo a my se válíme, protože máme přece den volna!

V pozdějších dopoledních hodinách navazujeme na Jirkovo auto naše loďky a vyrážíme na cestu. Jožka zůstává, protože slíbil juniorské reprezentaci, že s nimi pojede do Pau, aby jim ukázal, kde to tam je. Do Orthez přijíždíme bez problémů, ale netušíme, kde je onen slibovaný kanál. Jedeme pořád rovně do centra, kde už to nevydržím a na křižovatce zahnu doleva k řece a brzo přejíždíme přes most.Dáme se proti proudu, přijedeme za město a nic. Takže se dáme po proudu, přijedeme za město a nic. Přejedeme zpátky po mostě a dáme se po proudu zase za město a nic. Gory píše Vláďovi Galuškovi, aby nám poradil kde to je. Zpráva před městem doleva skoro po polní cestě nám moc neříká a tak zkoušíme každou polní cestu, která vždy končí polním přejezdem přes železnici, po který to sviští TGV, který se nedá s Jirkovým autem přejet. Nakonec skončíme u někoho na dvorku. Kluci se jdou podívat za koleje, jestli tam něco neuvidí a vracejí se zpátky i s majitelem domku, u kterého jsme zastavili. Anglicky klasicky neumí, ale rozumí co po něm chceme. Zavolá nám svého syna, který také spíš neumí, než umí anglicky. Začne nám vysvětlovat kudy jet a hned po prvních slovech proneseme "ty vole buzna", nicméně výklad je na h?.. což chápe i on, takže navrhuje, že vezme auto a dovede nás tam. S tím nesouhlasíme a navrhujeme, že ho vezmeme naším autem a pak ho hodíme zpátky. V autě mu nabízíme pivo Biere blonde, ale s díky odmítá. Asi zná jeho chuť?. Na trať nás dovedl a nutno dodat, že bez něj by jsme to nenašli. Odvezli jsme ho zpátky a vrátili se na trať.

Jedná se o úzký kanál, postavený na pravém břehu už docela široké a klidné řeky, přehrazené jezem s elektrárnou. Napadá mě, že když se chce něco postavit, tak to chce jen dobrý nápad a dá se to udělat i levně. Do kanálu se vjíždí průjezdem přímo z řeky. Následují dva asi dvoumetrové skoky s válcem. Je to nejtěžší část kanálu, ale teče tam málo vody, takže to nemá moc sílu. Pak jsou jednodušší pasáže a na konci je něco na co když koukám, tak netuším kudy to pojedu. Kanál tady má šířku tak 3 metry a do řeky se vlévá zatáčkou, která je ještě tak do půlky přehrazená hrázkou, takže tam je boční válec. Ale branky tam mají, takže to asi jezdí.

Protože je den volna, tak se na vodu nikdo nehrne. Odvážeme lodě a piknikově poobědváme, to co zabalil Petr před odjezdem. Bagety, sušenky, paštiky, sýry a samozřejmě zapíjíme blondýnami, které chválabohu také zabalil. Je zatím nejhezčí počasí, takže se válíme na obalech od lodí a sundáváme trička. Po hodině jdou na vodu místní mladí borci, kteří si pouštějí do kanálu víc vody. Ještěže jsme nešli dřív. Akorát by jsme něco zlámali. Když zrovna drbem, jací jsou Frantíci burani, že se s nimi vůbec nedá domluvit anglicky, tak přichází jejich trenér a plynulou angličtinou nás vítá a ptá se odkud jsme. Něco mu povím, ale pak mi dojdou síly a na řadu přichází Gorec, který si aspoň pokecá.

Jdeme jezdit s nimi a hned při rozjíždění se mi povede husarský kousek, kdy machruju, stavím loď do svíce - hrana a eskymák. Ale co je teplo, takže to vůbec nevadí. Na vodě to nikomu moc nejde, takže spíš osaháváme neznámý terén a jen tak to sjíždíme. Když najíždím do posledního válce tak nevím co to se mnou udělá, ale naštěstí je to v pohodě. V dalších jízdách už s klidem trefujeme protivodky pod tímhle válcem. Nejdříve jezdíme všichni a pak se střídáme u foťáku. Když vynáším nahoru, tak potkám místního singlíře, otce jedné malé trénující kajakářky, který se mě perfektní angličtinou ptá odkud jsme a tak. Odpověď z České republiky mu nestačí a chce podrobnější popis. Tak se ho ptám odkud zná Čechy, odpovídá, že pracoval pět let v Praze v turistickém centru pro Francouze. Prý se učil i česky, ale bylo to obtížné, takže si nic nepamatuje. Na závěr tréninku nás potom zvou na závody, které se u nich konají za 10 dní. S díky konstatujeme, že tou dobou už budeme bohužel doma a vzpomínáme na zamrzlou Trnávku a Troju.

Překvapilo nás, jak na nás byli milí a velmi potěšeni a překvapeni, že o jejich kanále víme. Trénink nějak neudělal dobře Jurovi a asi už má zase teplotu, tak konec tréninku vypouští. Zánět, antibiotika a trénink nepasují dohromady. Doktoři to vědí a Jura už taky. Navazujeme, rozloučíme se s domorodci a jedem "domů" Při odjezdu kanál hodnotíme jako celkem dobrý, ale na soustředění bychom si ho nevybrali.

Při cestě nazpátek se chceme zastavit v Pau a prohlédnout si centrum a nakoupit pohledy. Zaparkovat v centru se zdá být nemožné, ale naštěstí objevíme obrovské parkoviště, kde to zapíchneme. Jurovi je blbě, tak zůstává v autě a my vyrážíme ve třech jen pro ty pohledy. Město je to hezké a holek je tu hezkých hodně. Velice kladně(teda hlavně já) hodnotíme černošky a klasickými poznámkami, že "kdo neměl?? není chlap" kupujeme pohledy, sedáme do auta a jedem domů. Měl jsem strach jak se vypleteme z města, ale ulice jsou perfektně značené, takže bez problémů vyjíždíme. Už se stmívá, když přijíždíme do Saint Pé. Zastavuji u poštovní schránky, kde napíšeme pohledy a hned je i odešleme.

Po příjezdu na stadion zjišťujeme, že lyžaři se ještě nevrátili a je tu zatím jen Jožka. Jura toho má dost a jde si hned lehnout. Doktor Sokol se už o něj večer postará. Ostatní se vracejí z lyží v dost načaté veselé náladě a to slibuje zajímavý večer?.

To by byly veselé příhody z Orthez. Fotky se mezitím dostahovaly, my se navečeřeli, den pokročil, setmělo se a v půl osmé dorazili i lyžaři. Co zažili oni se dozvíte ze "vsuvky cauteretské".

Bratr Sokol:

Ráno nás vzbudil Kofy svým řevem: "Lyžaři vstávat!" Nadšenej sem nebyl ale co nadělám, volání hor je silnější. No vstal jsem, dal jsem si kus bagety s čajem, naházel pár věcí do batohu, lyže do transporteu a jedéééém. Jeli jsme v sestavě: Kofy, Jirka Vyhnánek, Zdena, Koumes, Láďa, Viktor "Bůh", Dejf "Čap" a já. Z cesty si toho moc nepamatuju, protože volání hor nebylo tak silný. Můžu vám akorát říct, že v noci byla zima, protože okýnko transportéra bylo hodně studený, ale bunda to vyřešila. Probral jsem se někde v zatáčkách a za chvíli jsme byli pod kabinkovou lanovkou. Koumes se snažil okouzlit Francouzku, která hlídala u vstupu jestli by ho nějak nemohla pustit. Měli s Dejvem dohromady Gorcovy lyže. Dorazili jsme nahoru a před náma se otevřel solidní lyžařskej areál a odněkud vylezlo sluníčko, který pěkně peklo. Vytáhl jsem brejle a hurá lyžovat. Dali jsme si asi dvě jízdy a Dejf jel střídat Koumese. Jeli jsme s ním, abychom se zbavili přebytečnejch bund. Cestou sem se trochu ztratil, ale jako všechny cesty vedou do Říma tak všechny sjezdovky vedou k lanovce (k hospodě). Když jsme se zase dali dohromady, vyrazili jsme čtyřsedačkou nahoru, a pak sjezdovkou dolů a pořád dokola. V poledne už jsem docela cejtil nohy (a to sem se ani nezul), ale nebyl jsem asi jedinej protože jsme vyrazili k hospodě trochu si odpočinout. A znovu dokola nahoru a dolů. Kofi vytáhl kameru a natočil nás a panoramata. Zdena neodolala a musela si natočit hory přes krytku na kameře. Naštěstí i vleky někdy vypnou, takže sem to nemusel vzdát ale mohl jsem říct, že už to prostě nejezdí. Sešli jsme se na záchytným bodu zvaném "hospoda". O Dejvově kousku s batohem vám radši ani řikat nebudu. Všichni jsme se vydali na sestup. Na někom se hory podepsaly jen opálením někdo (jako já) stihl produpnout lyži. Sjezd pod lanovkou byl krásnejma serpentýnama, ale snowboardistka Zdena tvrdila že nic moc. Naskládali jsme se do transportéra a valili směrem St. Pe. Cestou jsme se stavili v marketu pro ňáký jídlo. Dejf tam dnes podruhý zaperlil, když ztratil svou milovanou čap (čepici). Dojeli jsme na ubytovnu, udělali si špagety, protože do ničeho složitějšího se nám nechtělo (prostě odpočinkovej den). Koukli na video z hor na fotky z Ortezu a dál????????????. Co si o nás myslíte??????.?.........jasně že jsme nešli spát.

Tolik Sokol. Já si ještě po večeři odskočil zavolat domů, jelikož mám už tradičně auto v opravě a jsou nějaké komplikace. Doma je šílená kosa a sněží s vodou... Tady je docela teplo, dnes už nemrzne, přestože je jasno. Stále ještě zasněžené hřebeny vypadají moc pěkně v měsíčním světle...

Ráno je zataženo a občas poprchává, ale je poměrně teplo. Vypadá to, že se nám letos Francie rozhodla ukázat všechny druhy počasí. První trénink dáme na Pont des Grottes. Voda je celkem solidní, vrycí se to k normálu. Jdeme se s Gorcem podívat na jez kousek pod tratí, Gorec z profesionálního zájmu, já ze zvědavosti. Stavba je to zajímavá a mnohoúčelová. Má elektrárničku, hezký sešup pro lodě, velký rybí přechod... A vše je samozřejmě úředně posvěceno... kluci dotrénují a vracíme se zpět. Odrážíme nájezd mravenců, kteří našli v dřezu prkýnko při snídani zablemcané džemem a teď "zachraňují" co se dá. Několik jich přitom zařve v tekoucí vodě. C´est la vie, jak by řekl domorodec. Po obědě odpočíváme, poklimbáváme, jenom Gorec vyrazil s foťákem na lov TGV. Ale nezabral ani jeden. Odpolední trénink je za deště, ale na solidní vodě. Obzvlášť vyvedený je pro Juru, který vytváří do své lodi solidní dJuru... Řepík, Gorec a Piškot domů běží, my normální jedeme autem. Jelikož se venku nedá dělat, tak se lepírna usalašuje v jídelně. Jura nedřív loď vysušuje horkovzdušnou pistolí a pak za asistence doc. Řepíka tu svojí herku lepí. Po setmění vyražím s Davem, Piškotem a Jurou k budce, voláme do Lyonu k Pišákovi a domů. Doma prý sněží jak o závod, v Ostravě je kalamita. Alespoň to tvrdí Jura. Tady prší, ale není nijak extra zima. Povečříme a rozvineme debatu jestli máme jet do Lyonu k Pišákovi, jak bylo původně naplánováno nebo zůstaneme tady. Chvílemi je to trošku bouřlivější a nakonec zůstáváme zde. Do budky valím ještě jednou a nakonec posíláme Pišákovi SMS, aby na nás nečekali. S postupujícím večerem ustupují zásoby blondýn, takže přecházíme na grog a na závěr na nepříliš silný kofolarum. Gorec si hraje na muchomůrku, ale fotky z toho nejsou, takže kdo chce, ať se ho zeptá o co šlo. Zkoušíme hrát šipky na dvojnásobnou vzdálenost, což už je vskutku zhovadilost, takže ani nedohrajeme a jdeme spát.

Jožka

Díl V.