pondělí 9.8.04
V pondělí ráno se budím asi jako jeden z prvních. Vočumujem vodu a celkem brzo jdeme na vodu. Nic nefotím, ani cestou jsem nefotil, paměťový karty jsou zasraný z toho koncertu. Spoléhám, že Viktor přiveze notesa. Teče jenom levej kanál, pravým teče jen tak něco kolem kotníků. Ale to neva, aspoň že ten levej vypadá funkční. Trochu mi je líto, že je tu málo branek. Ale to už je pomalu můj klasickej problém, protože ve Veltrusech máme bezkonkurenčně nejvíc branek na trénink. Všude jinde to pak vypadá, že jich je málo, teda kromě St. Pe, tam jich je taky dost. Zkoumám, jakej systém tu maj - stejnej, jako jsme měli dřív, to znamená, že na manipulaci musí být na každým břehu jeden. Z toho vyplývá, že my asi brankama hejbat nebudem. Lenost :-). Jdeme jezdit všichni naráz takovou tu seznamovací techniku. Rozježdujem se nad kanálem na rozježďovacím kanálu s brankama na voleji. Cejtim, že jsem rozlámanej, pět dní jsem neseděl na vodě a voda je tu taková vápnitá a přijde mi, že se to tu líp zatápí a točí, ale to se mi možná jen zdálo, protože jsem měl čerstvě hladce zalepenej zadek bez tesy, takže mě tam vzadu nic v tý vodě nebrzdilo. A taky jsem vlastně od prvních Budějic neseděl na Midasu (ve středu po nich jsem jezdil na Clue Maxi od Felixe). Pocit z ježdění celkem ušel. Na to, že jsem byl polámanej a byl tu můj klasickej už rok trvající problém s šíjí/zádama, docela mě to bavilo. Prej podle kluků i šlo, ale to si já nemyslim. Ale vracáky tu jsou lábuž. Paráda. Sice ne moc kontrovky, protože v nich není moc vody, ale odhozy, nebo plocho-zatopený závěsy. Paráda, všechno na techniku najeď a jeď. Jen jsem měl pocit, že jsem asi prokaučoval s krátkým rukávem, protože tu byla ledová voda. I proto jsme na vodě nebyli moc dlouho, protože podobnej pocit měl i Pavel a s jeho problémama s ramenem není to pravý nechat to dlouho v tý ledový vodě při fyzickym zatížení. Ale takovou hodinu jsme jezdili. Dole na druhý vaně to je paráda. Vracáky tu vyhazujou, točej, zatápěj, nádhera. Odhozovka uplně vlevo protivodka po přelítnutí obou steklých proudů ze dvou kanálů byla libová. Pod tím soutokem ten úsek je asi nejhezčí. Ty válce tam jsou takový nakopávací, vracáky dobrý a takovej šikmej sešup mi trochu připomínal Esíčko ve Špindlu, nebo na Trnávce. Bomba. Po ježdění jsme se šli podívat a najíst do města. Kofymu píšu ze Sokolova telefonu, ať nám vyzvednou kšiltovky, že jsou v Bučovicích v pizzerii Koliba, a kde to asi je. Couráme po městě, větříme pěkný holky, nakonec jdeme na jídlo do Liptovské Ízby, kde si dávám hned zkraje svoje oblíbené bryndzové halušky. Parádní nášup, k tomu pivínko zasyčelo a od sličné číšnice (Pavlovi nebo Jurovi se fakt líbila) o to víc zachutnalo... Po obědě jsme nakoupili pití a snídani na zítra v Bille, hned vedle kupujeme pohledy pro naše rodiče, milé (nebo "kéž by" milé), nebo třeba pro Řepika. V akci jsem koupil čtyři nektarinky kilo za 24.90. Hned jsem se do nich pustil. David sebou přímo před kostelem jebne o zem tak, že mu vypadnou rajčata i PET lahev s limonádou, rajčata se rozeserou (on si toho ani nevšimne a nechal by je tam i válet) a lahev se natrhne, takže musí chlastat jako o život :-). Čap... Odpolední trénink jsme absolvovali v dlouhých rukávech, ale na ně to bylo zase až moc. Tak studený to snad nebylo, ty krátký byly schůdnější. No už se stalo. Jezdili jsme snad zase společně, objevil se tu Lukáš Žaba Giertl. Tak jsme se s ním hned domluvili na večer, že si pujdeme někam sednout. Po tréniku jsem sežral další dvě nektarinky a šlo se na jídlo. Už ráno jsme si vyhlídli pizzerii v Prioru v patře, s pizzama okolo 100,- a hotovkama za slušný prachy. Hotofky nakonec stáli za prd, ale pizzy byly gut. Tak jsme dali další etapu pizza žraní. Navíc ještě nutno dodat, že pizzerie byla ve druhém patře a jedinej způsob jak se tam zákazníci dostávali bylo super pomalým výtahem. Vevnitř to bylo dost pěkný, velkej dvojstůl s lavicí okolo ve tvaru lodi nás lákal, ale byl obsazenej. Tak jsme šli k oknu s výhledem na náměstí. I to bylo pěkný. Dali jsme teda pizzu a v domnění, že ten Gambrinus na poutací tabuli dole není závadný, jsme si dali Géčka. Jenže ta slečna nám přinesla lahvoně. No peklo, ale co můžem, v jídeláku to tak bylo napsaný, ale nikoho nenapadlo to předtím řešit, když to bylo na tabuli dole... No, dal jsem si pro změnu pizzu s tuňákem, výborná. Trochu menší než v Bučovicích, ale tentokrát levnější a mikinu jsem na radiátoru taky válet nenechal (ale ztratil jsem jí víkend po návratu někde u nás, nebo spíš si jí nechal ukrást, mojí nejoblíbenější Nile koupenou za 800,- přímo od Nile na koncertě v Brně, kam jsem jel na podzim 2002 zcela sám :-((((). Zacvakli jsme a přesunuli jsme se do Route66 baru, kde bylo všechno v US stylu. Stěny polepený fotografiema a filmovejma plakátkama s hercema a filmama starý ameriky. Marilyn Monroe, Marlon Brando, a všechny tydle typy. Nad pánskejma hajzlama visela fotka Barbry Streissand, snad aby si každej, kdo tam běží se vyblít, nerozmyslel proč tam běží a přidal ještě do kroku. Nevím ale kde je ta hranice nechutnosti, aby to neskončilo poblitejma dveřma... Hajzliky taky US, na pijosárech nápis American Standard a v mísách se furt držela voda, asi schválně. Asi si amíci serou do louže a nechávaj se dobrovolně ocákávat těma sračkama, co z nich lezou. Nevim, radši jsem tam nesral, ale zeptejte se Kofyho nebo Čapa nebo Vikiho. Viki vůbec sral snad v každý hospodě, kam jsme přišli. Jako hospoda to byla parádní, bylo tam několik normálních televizí a hlavně dvě velkoplošný obrazovky. Na jedný běžel ten program jak se tam furt jedou adrenalinový sporty snad OX nebo jak se to jmenuje a na druhým šel s akorát zeslabeným zvukem nějakej hudební krám, kde snad čtyřikrát za večer hráli "Máia híííí Máia háááá Máia hóóóó Máia haháá". Pohoda, po nějaký době přišel i Žaba, kecali jsme o vodě, o vodním slalomu, o ČR atp. Nabízí mi, že pokud nepřijede Bůh, stáhne mi na CDčko fotky z foťáku. Shodli jsme se, že by se nám líbilo udělat uprostřed sezóny několik třeba jen československých závodů. Jeden třeba ve Veltrusech nebo Roudnici a jeden v Čunovu nebo Lipťáku. Jako vidina to vypadá hezky, myslim si, že by ani s realizací nemusel bejt problém, možná bychom se mohli jako pořadatelé zcela distancovat od svazu a udělat to prostě jen jako "soukromou" akci. Mě by to rozhodně zajímalo a nemuselo by zůstat jen u ideje. Zkusím zjistit a předběžně si ošéfovat, co by to obnášelo a možná bych do toho i šel. Letošní závody Olympijských nadějí mě ujistili v tom, že jsme zcela v klidu schopni pořádat závod jeden den v Roudnici, jeden v Praze a jeden u nás. S tou Prahou nevím, záleželo by, jak by se k tomu stavěli tamní šéfici. Ta Roudnice by snad šla. Větší problém vidím v kolizích s termínama a hlavně s neochotou některých závodníků překonávat velké vzdálenosti kvůli závodům, ve kterých by jim o nic nešlo ani o žádný žebříček. Vidíme to na veřejňácích, natož by to dopadlo u uplně bezvýznamného závodu. No ale to už zase píšu o uplně něčem jiným. Tak se vrátim do Route66. Dali jsme pár piváků, já jsem z finančních důvodů pil Smadné Mnichy 12°. Protože když mám možnost za stejný prachy pít Gambáč 10° a nebo Mnicha 12°, radši volím cestu "za stejný peníze více muziky" :-). Sociál se nezapře. Po nějaký době volá Kofy, že už jsou v Lipťáku, ale nevědí kudy a kam maj jet. Posíláme Čapa, aby je navedl do Loděnice. Ten kretén je vedl někudy jinudy, nebyl schopnej trefit tam, kde už dnes vlastně 3x šel, dement. Prej je tam vodil po parkovišti pod kanálem a nemohl najít odbočku ze silnice, která vede na kanál. Peklo. Tak po absolvování týhle Čapovo orientační vložky dorazili i Kofy s Bohem. To auto byl teda prej katalyzátor, tak ho vymontoval a teď to jede normoš, dokonce to po návratu Kofy nechal změřit a zvedlo to výkon o 3kW. Kšiltovky nepřivezli, protože Kofy je trotl a neumí číst. Myslel, že tam je napsáno Budějice (copak já jsem byl v Budějicích???) a od těch už byl daleko, tak na to sral. Trotl. Dali si něco k žrádlu, nějaký to pivko, vyfasovali jsme nějaký korbáče jako pozornost podniku (asi jsme měli outratu :-)), pak se s náma Žaba rozloučil a nakonec nás po nějaký době i vyhodili, že už zavíraj. Tak jsme šli. Opitý jsem nebyl, to ne, ale hned poté, co jsme si rozbalili spaní zase venku, jsem usnul. A tak se stalo, že se takhle k ránu ještě za tmy vzbudim a bolí mě břicho jako na sračku. Tak jdu hned vedle do pole srát. Papír samozřejmě nemám a auto je zamčený a Pavla kvůli klíčkům budit nebudu. No, seru jednou, lehnu si. Sotva lehnu, zatlačí znova a seru podruhý, už si ani nelehám a sedím tak u kanálu, koukám na šumící vodu a přemejšlím, kdy už ty tlaky ustanou. Jdu teda potřetí, počtvrtý. Při poslední etapě už cejtím, že není co srát a kašička už nevytéká, jen se mi křečema svíraj střeva. Celej vyčerpanej a snad už definitivně vysranej ulehám opět do spacíku a jen co mi oschnou slzy z očí, který iniciovaly ty prdelní křeče, s pocitem sucha, bezpečí a s výčitkama svědomí, proč jsem kurwa sežral tolik těch nektarinek, když jsem věděl, že budu žrát a pít, usínám...