Liptovský Mikuláš 2004 VI.

Díl I.

Díl II.

Díl III.

Díl IV.

Díl V.


pátek 13.8.04

Tak tedle den byl pro nás asi hodně dlouhej. Už proto, že poprvé pro mě začal někdy ve dvě, půl třetí ráno, nebo kolik mohlo bejt. Prostě nějakej vánek a vlhčí vzduch nebo co všechno (hlavně se mi chtělo jít chcát) mě vzbudilo takhle v noci. No a vidim, že ten vlhčí vzduch je proto, že nad celou tou Tatrou za dálnicí sa blýská. Hromy divo nebijů, protože zatím nejsou slyšet. Ale apokalypsa, chvílema se uplně rozsvítí horizont a já začínám mít bobany, jestli nezmoknem. Chvíli blimbám a přemejšlim, pozoruju, jak se budí i ostatní. Pár nejvíc vyděšenejch, co nechtěj bejt později rušený vlhnoucím spacíkem, ale chcou v klidu spát, jdeme pod dálnici, že si tam lehneme na provizorní komunikaci vedle silnice. Ještě dělám úpravu na nabíjení. Totiž nabíjim baterky, nabíječku mám přivřenou v autě a rozdvojka visí ve vzduchu od venkovní zásuvky. Tak tu rozdvojku omotávám igelitkou, aby tam v případě deště nechcalo a nestal se nějakej prcák a neodpálil mi nabíječku i s baterkama, nebo snad něco nezapálil. Ale nahoře pod dálnicí by to bylo krajně nepohodlný, navíc přesně na jedinej použitelnej pruh ke spaní by asi tekla potom voda z kanalizace z dálnice, takže todle asi neklapne. Viktor to rozsekne slovy: "Serem na to, pršet nebude." Neseme si tedy zpátky svoje spacíky k boudě. Představte si asi 5 lidí ve spodkách v podpaží spacáky, jak jdou po louce pod dálniční most a zase zpátky. Leháme si aspoň pod plechovou tribunu ze svařovanejch trubek. Ta tribuna je dělaná z ocelovejch plátů jako do schodiště s dutinama, protože svisle ten schod není plnej. Prostě je to plát, nad nim jako schod další plát, ale nejsou spojený. David elektrikář něco řiká o tom, jestli a že by ta tribuna v případě, že by do ní uhodil blesk, fungovala jako Farradova klec. Ptám se, co to znamená a on: "No, že by ve všech místech byl stejný potenciál." Dík, tos mi to vysvětlil. Bůh ho poslal de facto do prdele a že by mu už asi bylo jedno jestli Farradova nebo Bahňákova, protože my bysme asi byli na uhel. Slovenský kluci a Jura se taky budí a nejsou blbci, jdou rovnou do loděnice do chodby. My dementi, kdybysme věděli, co přijde... Měli jsme jít taky rovnou, ale ne, z toho moc nebude... Maséři... Kofy nechce bloudit a hledat, tak si ustýlá v autě. Ulehám do nejhlubšího místa pod tribunou, spim, pohoda. Ale když už nějak začíná svítat, přijde Saigon. Buřina jako hovado, blesky že je větší světlo jak ve dne a hromy bijou jako beaty na Czech-Tekku. Co je ale podstatně horší, i déšť zesiluje a pomalu se tím mění průběh veličiny, která by se technicky dala popsat, jako "efektivní použitelnost tribuny jako přístřešku před deštěm za účelem spaní ve spacíku". V závislosti na průběhu téhle veličiny se snažíme z jejích hodnot vytěžit maximum a měníme polohy, jak to je s časem výhodné. Výchozí první poloha v momentě, kdy dutinama mezi schodama propadávaj malinký kapičky, vzala za své a z uložení sp(r)áčů podélně jsme se povětšinou pootočili napříč. Jenže jak déšť zesiloval, ocelový pláty nestačili odtejkat a teklo toho těma dutinama víc a víc, navíc přitékal i po zemi proudeček z té nejotevřenější strany tribun. Pak bylo výhodný se vrátit zpátky do polohy podél. V ten moment už většina z nás měla spacáky minimálně navlhlé. O klidném spaní už nemohla být řeč, ale klimbnout se dalo. Udělal jsem v hlíně obtokový kanálky, aby voda, co poteče seshora po zemi ke mě, mě i celý moje ležení obtekla. Na chvíli jsem usnul. Pak uhodil blesk kousek od nás, rána jako hovado a od tý doby už spát nešlo. Navíc se stala zrada a kanálky sice fungovaly, ale za prvé nestíhaly pomalu pobírat přítoky, ale hlavně se začala voda dostávat z druhý strany, protože odtok z pod tribuny byl moc pomalej a voda se od vnitřku tribuny začala vzdouvat směrem k našim spacíkům. Tak teď už to bylo jen vyčkávání na vhodnou chvíli k přeběhnutí. Spacíky v podpaží a slejvák neslejvák, přeběhli jsme do loděnice. Za těch pár mětrů jsem byl docela durch a k tomu jsem si nevědomky lehnul na chodbě do místa, kam potom prosákla střecha, takže jsem se ráno probudil v loužičce. Viktor nakonec misi Škatulata neabsolvoval, protože už byl tak mokrej i se spacíkem, že už odmítl opustit stanoviště tribuna a prostě to tam dobojoval. No, hustá noc to byla. Ještě že už poslední.. Takže ráno po definitivním probuzení vidíme, že jsou všude hustý louže, hnusný počasí, mraky nízko, odpařuje se to z lesů a polí, všechno kolem mokrý a zataženo a na hovno světlo na focení. Totiž já jsem doteďka neměl z Lipťáku jedinou fotku z vody. Nebyl čas, nebyl fotograf a nebyly baterky. Teď už by bylo všechno. Pavel se sám nabídl, že to bude mačkat, ale zase světlo na prdel, takže Pavlovi automat dal často moc dlouhý časy a ty fotky podle toho nic moc. Ale hlavně že nějaký jsou. Teda až z odpoledne, dopoledne ještě já po našem tréninku fotím Juru. Jura akorát přemejšlí, jestli jít na vodu, jeho loď typ Koberec (roluje se podle vln a překážek) už ho moc do dalšího tréninku nemotivovala, tak jsem mu vrazil Midase. No a on když už, tak už, a vzal si i mojí helmu a vestu, aby byl jako já :-). Ale musim teda soudně uznat, že na první vaně na tom jezdil líp jak já. Takový výsmrky na odhoz, to neumim. Ale dole už to nebylo ono. Nevim, jak to tam jde mě, ale přišo mi, že se mu to  kouše a trochu se topí. Ale to je holt odlišností Midase od No Name a vůbec všech ostatních lodí. Stačí si jen zvyknout a to, si myslim, by Jurovi nedělalo moc problém. Během dne už nás opustil Juraj, Roman dojezdil teď s Jurou a taky si balil věci na cestu dom. Matuš zůstává snad do závodů tento víkend. Jediná pozitivní věc na celým tom dešti bylo, jakej měl vliv na hladinu vody v kanále. Už ubývající hladina se vrátila nejdřív do původního stavu a odpoledne, když to pak přiteklo, tak se dokonce podle mě zvedla na největší stav, co jsme tu za ten tejden měli. Ráno jsme šli na vodu snad všichni. Potom se začali mraky už trhat a nakonec se udělalo zase docela hezky. Ale teda žádný velký teplo. Na oběd jsme šli v mikinách a já byl snad jedinej v kraťasech. Zase do Loděnice. Cestou zpátky jsme si šli koupit pití a nějaký sušenky na cestu do Billy. Ale ještě před tím chtěl Pyškot nakoupit nějaký dárky suvenýry domů, tak jsme šli do města, já chtěl nafotit ty vodotrysky a náměstí a nakonec jsem si i v Prioru koupil kšiltovku (měl jsem jí dva dny abych o ní pak kvůli nějakýmu debilovi přišel, do prdele!!). U Prioru si Pavel kupuje nějaký perníkový srdce a objednává ho tak, že řekne prostě jen to, co je na něm napsáno. V první chvíli prodávající klučina vůbec netuší o co jde, pak to teda po vysvětlení pochopí a dobrý. Mezitím ke mě přichází bezdomovec a somruje u mě nějaký prachy. Pavla ani Sokola si ani nevšimnul. Prostě fakt mě maj tyhle typy rádi... Cestou na kanál fotím místa, kam jsme chodili jako Billu nebo Route66. Ještě když odcházíme z oběda se nás Dave ptá, jestli jdeme teď na vodu a pak do města. Odpovídáme mu já, Pyškot i Skokotol, že teď dáme město a pak jdeme na vodu. Nevím přesně už tu formulaci, ale každej by to pochopil, jak to bylo myšleno. No a David to pochopil, že už na vodu nejdeme. Že jdeme do města a pak jedeme domů. Kofy a Bůh už na vodu nechtěli, tak se po obědě fakt vydali na kanál už balit a chvíli potom, co jsme se my z města vrátili, rozjeli se na cestu do ČR. Ještě musí totiž odvézt Boha do Plžně. No a David teda jede s nima. Nasranej jako prase, protože myslel, že jede s náma a že jedem taky hned. On chtěl jít ještě na vodu, ale když jsme mu prej řekli, že už nejedeme, sbalil si složitě, jak to on umí, věci a dal je Pavlovi do auta. No a teď se za hádání se mnou musel zase přestěhovat ke Kofymu. Já už jsem byl taky pěkně vytočenej, protože mě Čap nasral tím, že na rovinu řekl, že jsme mu to tak řekli schválně, že jsme nechtěli, aby šel na vodu nebo co. Prostě penisčok. Jestli si todle o nás myslí, tak ať jde do píče. Todle mě fakt vytočilo... Po návratu z oběda jdu na vodu už jen já - Pepe se Sokolem. Pavel nás teda fotí. Je velká voda, baví mě to jako prase, hlavně na druhý vaně to je parádně rychlý. Dojezdíme, zabalíme, nasoukáme se do káry, bereme Romana na autostop do Ružomberoku, odkud bude pokračovat domů do Bánské Bystrice. Loučíme se s Matušem i celým areálem, pochopitelně ne uplně rádi. Moc se nám tu líbilo, zaplaťpámbu teda za to počasí. Kdyby celej tejden chcalo, asi by se to jak prodražilo za ubytování, tak i ten pocit by byl jinej. Tak jako tak se sem rád vrátim. A líbil by se mi ten pravej kanál vidět týct.. Cesta je v pohodě, to údolí, kterým se jede, je přes den o něco zajímavější, dá se koukat na ty kopce okolo, na ty tunely, skály, řeku, přehrady, vidímě i Liptovskou Maru, prostě není to jen koukat na světla auta před vámi, jako cestou sem. V Ružomberoku vyhazujeme Biguse Romana a valíme dál. V údolí Váhu jsou v ohybu řeky dvě velký pěkný zříceniny za sebou. Starhrad nestíháme vyfotit, ale Strečno už Jura zepředu z auta na několikerej pokus mezi stromama trefuje. Někde snad v Žilině se odkláníme z cesty, kudy jsme jeli sem, protože máme v autě Ostravaka a vezeme ho dom. Vede to na Kysucké Nové Město, dále na Čadcu a pak někam dál na nějakej Klokočov nebo jak se jmenuje ten hraniční přechod. No a prostě normálně to jde, dlouho dlouho po normálních silnicích, v pohodě. Jenom se nám tenčí zásoba benzínu v nádrži. V nějakym městě už jedeme k benzínce, ale je tam kurewsky drahej, viděli jsme ten den daleko levnější, tak jedeme dál. Pyškot nám tak nějak průběžně hlásí, na kolik kilometrů tam tak by woko ještě může být. Pořád je to pohoda, ale najednou se silnice mění na skoro lesní cesty, jezdíme vesnicema, kterejm by velikostí mohl konkurovat i Dolínek (a cesty máme doma daleko lepší). Takže jen stěží narazíme na benzínku. Je to totiž nějaká kratší cesta na ten přechod. Jura to tu zná a naviguje to on, jezděj tudy, když jedou z Ostravy do Lipťáku oni, takže to má najetý. Ale párkrát si není uplně jistej, jestli jsme něgde neměli jinde odbočit a tak, čímž nás i sám sebe v kombinaci s tenčící se zásobou pohonných hmot kapánek znervózňuje. Nakonec se ale už vynořujeme na jeho známým místě, pro jistotu se ptáme sedících v hospodě, jestli jedem dobře. Dobře jedem a tak se šplháme na kopec k hraničnímu přechodu. Uvědomujeme si, že je dobře, že jedeme jinudy než sem, protože tam jsme slibovali, že zpátky pojedeme zase v 5 lidech, místo toho jedem ve čtyřech. No, to je spíš jen tak spekulace, protože i kdyby tam náhodou zrovna měl bejt ten stejnej bengaboy jako cestou tam, tak by si nás stejně nemohl pamatovat. Před horizontem před samotnou budovou přechodu zastavujeme a vybíráme občanky a mě konečně nabíhá domácí signál Eurotelu a okamžitě na etapy přichází tuny esemesek. U přechodu je všechno v pohodě. Pavel měl na autě už od začátku trochu uvolněnej přední levej nárazník (takže akorát v zorným poli celníka když přichází k řidičovi). Hodil na to woko, ale podle mě to, co udělal později, bylo z jinejch důvodů. Totiž Jura, Sokol i já máme občanky novýho typu, Pyškot má furt starou. A hlavně, snědý Pyškot je tam vyfocenej se starým účesem (kterej už nenosí snad 7 let), ale hlavně s takovým výrazem v obličeji a v takové barvě, že vypadá jako raperská hvězda z Chánova. Pan policista si to prohlídne a jde pro jistotu do kanceláře a vidím ho, jak si jednu z osob nechává prověřit v počítači. A asi to nebyl nigdo jinej než Pyškot. V autě to tušíme a děláme si z Pavla prdel... Když nám pak vrací občanky, Pavlova je na vrchu, ale slova "v pořádku, pokračujte" nám zajišťují volný průjezd. Ještě aby ne, že jo. Z celnice je to furt z kopce, takže můžeme jet na neutral a tak šetřit docházející benál. Ještě se pochčijem v lese, kterej nádherně voní houbama. Z kopečka vidíme dolů do údolí na nějakou velkou přehradu s pitnou vodou Šance a pěknou hrází. Jen tam v té rychlosti a vzdálenosti není moc dobře vidět, škoda. Vyřizuju první telefony a odepisuju na esemesky. Volá Řepik, že právě jsou na cestě z Krakowa a taky před chvílí překročili hranice, domlouváme se na zejtra na dolínskou neckyádu, super to akci, jenže mi dochází od Čapa nabitá baterka. Penisčok. Kluci volají a esemeskují taky. Sice mohli i ze Slovenska, ale teď za levnější poplatky to je přecejenom pohodlnější. Dole pod kopcem u benzínky končí nervozita a tankujeme plnou. Pavel vyřizuje jeho telefony a esemesky, za volantem by to šlo blbě. Já si krátím čekání využitím samospouště k našim oblíbeným pozérským snímkům, nebo fotím kapueirovýho mistra Juru :-). Pokračujeme údolím řeky Ostravice, když si Jura uvědomuje, že jsme jen kousek od nějaký super soutěsky. Tak akorát nacházíme tu správnou odbočku a jdeme se na to podívat. Dost dobrý. Sice je normální - takže nízkej stav, ale podle naplavenin a vůbec podle velikosti koryta a tak si dokážete udělat obrázek, jak to tu musí vypadat při velký vodě. Prej sem jezděj plasťáci a i tak je to hustý. Totiž řeka tu najednou přechází do nějaký kamenný žíly z břidlice. No a nejdřív to jde jako pozvolna dolů, pak je uprostřed velkej výstupek, ten rozráží proud na obě strany. Doleva to teče na šikmo se svažující masiv, pod kterým už je jako bazének, laguna, takže to tam asi dělá válec. No a doprava asi půjde hlavní proud, protože tam to jde dolů dřív takovým doprava skokem přímo proti skalnatýmu břehu. Snad pomůže panoramatická fotka z toho levýho skoku. Ta břidlice je tu vrstvená šikmo, takže ty horní hrany, se kterejma možná přijde zvrhlej člověk natož krisič do styku, jsou docela ostrý. Řikáme, že tady bysme to proplavat nechtěli. Pěkný, fakt pěkný. Ale skoro si řikám, že na tom kyblíku by to snad ani tak hrozný bejt nemělo. Ale to jsou všechno spekulace, museli bychom to vidět s vodou... Nafotím to, děláme další samospouštní foto, musím za těch 13 sekund přeskočit ty blbý břidličný hrany, mezi kterejma teče voda a ještě se usadit, ale vychází to a fotka je funkční. Jedeme dál. Projíždíme tu brutus inundaci. Silnice tu je perfektní čtyřproudá s ultrakvalitním asfaltem, jede to snad samo. U benzínky kupujeme českou dálniční nálepku a za super počasí hážem další pozérskou fotku. V Ostravě nás naviguje Jura směrem k pizzerii La Strada v Porubě. Totiž jak jsme žrali ty pizzy, tak nám Jura básnil, že nás veme do super pizzerie u nich v Ostravě, že tam je to luxusní. Cestou nám ukazuje, kde vystupuje na zastávce a jde směrem do školy, kde se vysekal jeho kámoš autem tak, že vyšplhal i s autem 4m do výšky na sloup a tak podobně. Právě když jsme jeli kolem UFO (ČEZ aréna, dřív Palác kultury a sportu Vítkovice), volá Kofy s dobrou zprávou, že právě projeli Bučovicema a že pro nás má obě kšiltovky. Paráda. Na křižovatce fotím vostrou Avii v tuningu. Ale navzdory Jurovo přání, abysme jí viděli, nepotkáváme tramvaj ostravský výroby. Jen ty stejný, co jsou v Praze. Nakonec jsme na místě a jdeme žrát. Pizzerie La Strada je fakt mega. Venku bylo perfektní sezení v rákosovým nábytku vyměkčeným polštářky u skleněných velkých stolů. Paráda. U vedlejšího stolu si banda kravaťáků dojednávala nějakej obchod. Pavel mi předal klíčky od auta, že dál budu za volantem pokračovat já, takže si dávám jen nealko pivo. Ale ta pizza, to byl luxus. Dal jsem si pro změnu se sardinkama, ale i po výměnách s klukama můžu říct, že Jura nelhal. On sám to ale už moc neustál a po několika kusech byl natolik přežranej, že si tři zbylý kusy zabalil do ubrousku a vzal si je na pozdější konzumaci. Po nafutrování žaludků jsme vzhledem k pokročilé hodině museli pokračovat. Jura nás navedl do sídliště před jeho rezidenci a představil nám paní Jurovou. Vyložili jsme ho, udělali památní společné foto, rozloučili se a pokračovali podle Jurovo rad směrem na Olomouc. To jsem to s tim řízenim vyžral kurwa. Kus za městem jsme se vyloupli na dost dlouho na silnici, která vede tím směrem, že zrovna v tudle hodinu, když zapadalo slunko, jsme jeli přímo proti němu. Pavel měl už pěkně zasraný okno, takže chvílema jsem viděl naprostý hovno. Ale jel jsem. Nepříjemný to ale bylo fest. To ten pán za mnou v Octavii se na mě lepil do chvíle, než todle přišlo. Pak asi radši podstatněji ubral, aby jeho cesta neskončila někde ve škarpě, nebo snad v nějakým z aut. Jako todle bylo ale fakt hnus. Ty stínítka byly uplně na píču, protože slunce bylo daleko níž, kšiltovka taky, protože kdybych si zakryl kšiltem slunce, zakraju si tim i silnici. V jednu chvíli, kdy jsme vyjeli z lesa, jsem to nečekal a tam bejt nějakej člověk vpravo nebo nějakej průser, tak jsem to do toho našil. Protože jsem viděl naprostý hovno a jediný na co jsem se soustředil bylo, abychom zůstali v pravym pruhu. Pak jsem se rozkoukal a během asi patnácti minut už slunce zašlo za obzor, takže to bylo lepší. Navíc cesta se napojila na tu, po který jezdíme do Žimrovic, kde jsem byl autem za volantem už dvakrát, takže si jí docela dobře pamatuju. Natolik dobře, že Sokol se chvílema chytal madel, když jsem předjížděl daleko nadupanější auta, který měli ale za volantem přizdisráče. Po chvíli jsme to napojili na dálnici a pak už to byl trochu mazeček. Ručičku na 140 - 150 km/h a do kopce trochu míň a podřadit. Dával jsem jí napít, aby to jelo. Sice asi spotřeba plus, ale hlavně že čas mínus. Až do Brna to bylo paráda, na dálnici jsme byli skoro sami. Nad Prostějovem nebo kde byl obrovskej bouřkovej mrak a z něho proud, jak kdyby tam někdo lil kýbl. A blesky a hromy. Trochu jsem se bál a nechtěl jsem, aby byla mokrá dálnice, nebo snad ani pršelo, ale nakonec nebylo proč. Jen nás to minulo, na chvilinku spadlo pár kapek, ale zase jsme z toho odjeli. Cestovalo to na druhou stranu než my. Za Brnem jsem tušil, že bude doprava trochu hustší. Hlavně že pravej pruh bude samej kamion, což je trochu na hovno. Nejvíc tehdy, když z dálky vidíte, že se na vás zezadu řítí nějakej střelec (často vládní nebo diplomatický BMW nebo Merc) ukrutnou rychlostí, a vy prostě ale rychleji s těma loďma jet nemůžete a ten kamion nebo kolonu prostě musíte dát. Ale s těma kamionama to nebylo tak hrozný a těch střelců taky nebylo moc. Navíc tim, že jsme jeli rychle jak jsme jeli, jsme pro mnohé byli střelci my. Kalil jsem to hlava nehlava, až když začal zase docházet benzín jsem trochu ubral. Nabrali jsme u Aralu před Mirošovicema, pak jsem to zase nakalil a za pár minut už jsme vyjížděli z Prahy směrem na Teplice. Ve Zdibech sjezd z dálnice, dementní kruháč u novýho obchodního centra a za chvíli jsem doma. Vyndat věci z auta, odvázat loďku, kterou si nechávám doma (nakonec zbytečně), pozdravit se s matkou a jít pozdravit bráchu do hospy. Tam si dát Granáta, zjistit od bráchy co novýho, pak akorát zavíračka, tak zase jít domu a spát. Za volantem mám blok, takže jsem ani nebyl unavenej, ale když jsem pak lehnul a pustil si na dobrou noc Winds, při třetí písničce mi to kleklo. A to byl konec našeho soustředění...

Tak a to je vše, přátelé... Kdo jste se prokousal až sem, gratuluju, jste fakt borci a nebo, kurwa, Davide a Řepiku, začněte v tý práci něco dělat a ne serfovat po netu a číst nějaký píčoviny na 18 stránek!!!! :-)

Ještě si tak řikám, že jsem toho spoustu nenapsal a že i nějaký ty fotky by se ještě hodily upíchnout, ale už je toho i tak až moc. Jenže já se prostě rozepíšu a pak už mě nic nemůže zastavit a je mi líto něco nezmínit a tak. Asi to čtou jenom opravdoví nadšenci,jestli takoví vůbec jsou... Ale nedokážu jen jako Jožka psát byli jsme tam, cestou jsme se nažrali tam, stalo se nám to a pak jsme jezdili a šli a jeli domu... Sorry. Nejde to...


Gorü