čtvrtek 12.8.04

Sice podle plánu, ale i tak pro mě nepříjemně brzo, zvoní budík na něčím telefonu už v půl osmý ráno. Podle domluvy byl plán takovej, že půjdem takhle brzo na vodu, abychom v devět mohli vyrazit autama do hor. Když se v půla budim, nikam se mi nechce, ale nervózní spěchač Kofy už byl v gumě a šel na vodu. A to znamená, že to asi myslej vážně. Tak se teda taky převlíkáme a s Pavlem jdeme na vodu. Jak jsem řekl, Kofy a Bůh už tou dobou jezdí, Sokol jde hned a Čap snad tentokrát ani nebreakuje a jde taky celkem včas. Z vody jdeme tak nějak akorát, ještě nám ale trvá vyklidit auta před naším odjezdem. Kluci totiž hnijou po včerejší totálně provožralý noci, proto je trochu problém donutit je k pohybu. Juraj ani nenašel karimatku, jak byl dezorientovanej :-). Jede nás blbej počet, že musíme brát obě auta, totiž 6. O jednoho míň a už by stačilo jen jedno. Jura se ani snad nebudí, je uplně mrtvej, ještě víc jak kluci. Jak chápu z Romanových a Matušových vtipů, dokonce si nějak k ránu kucknul. Zase pálí sluníčko, o čemž víme, že po ránu na ožralou poblitou rozespalou hlavu neni uplně dobrý. Dokonce na ležícího Juru ždímnu vodu z houbičky, ale s ním to ani nehne. Jen mu teda a klukům vyhodíme věci z auta a svoje o něco přeorganizujeme, abychom se vešli. Jura se mezi tím přesouvá do stínu, co dělá převlíkací buňka na parkovišti, takže leží přímo na zaprášeným parkovišti, ležérně zakrytej spacíkem a moc neodpovídá na dotazy. Po návratu řikal, že si tohle ráno vůbec nepamatuje :-).. Že spal do jedný odpoledne :-))). Jo, když někdo kalí piva, pak víno, a ve finále ten slovenskej hnus borovičku... Jedu v autě s Pavlem a Čapem, Kofy jede první se Sokolem a Bohem. Zabočuje automaticky do města, ale včas slyší náš klaksón a vidí v zrcátku, že kratší cesta je kudy nás při příjezdu navedl Jura. Ještě že mě maj, protože Pavel v tu dobu spal a Čap i Sokol je guma :-). Jedeme přes Demanovskou dolinu, kolem ledovejch jeskyní do střediska Jasná, odkud vedou lyžařský vleky a lanovky na Chopok. Byl jsem tu před lety na jeden den na lyžích, takže mi tu bylo leccos povědomý, ale v létě to vypadá krapet jinak. Viktor to tu zná líp, dokonce už byl i na vrcholu jak v zimě, tak v létě, takže se ujímá navigace. Pro jistotu mám i mapu, kterou mi maminka nabídla. Sice je z dob jejího mládí, ale tam se toho co se týče cest za poslední roky asi moc nezměnilo. Jdeme nahoru po svejch, lanovka je pro nýmandy. Jdeme po cestě, co začíná dojezdem sjezdovky pod kabinkovou lanovkou, která je v zimě vlastně na hovno, jen na přiblížení k pomě o něco vejš. Sjezdovka pod tou kabinkou je dokonce jednu chvíli snad do kopce, prostě na píču. Hlavní tah lanovek vede jiným směrem - k vrcholu Chopku. Kousek cesty vede teda po sjezdovce, po dojezdu - její nejstrmější části, takže se hned ze začátku pěkně potíme. Jsme vysloveně vybaveni na horskou tůru. Já ve svejch adidasech (bez vysokohorské úpravy), Viktor s Pavlem a Čapem v běžeckejch a Kofy dokonce v polobotkách. Jedinej Sokol ukazuje, že je zdatný junák sokol a má nějaký pohorky nebo prostě kvalitní boty na takovýdle chození. Po chvilce se cesta stáčí do lesa, kde na šutrech nacházim sprejem nastříkanej grafiťáckej tag. To je xmíchu. Trochu se táhneme, ale čeká nás dlouhá cesta a já se nechci trhat, tak sice jdu první, ale co chvíli se ohlížím a brzdím svoje kroky a držím tempo s klukama. Je zase vedro, takže trika dolu a pot stéká po čelech i hrudích. Kofy řiká, že z něho pěkně leje, načež Bůh odvětí: "Zato já se vůbec nepotim, " a ukápne mu z nosu kapka potu... Ještě jednou překřižujeme sjezdovku a pak už se cesta stáčí víc směrem k horní stanici sedačkový lanovky na Chopok. Předcházíme nějakou skupinu touristů, osvěžujeme se vodou z potoka a po chvíli narážíme na první rozcestí. Horší věc, že mi docházej poslední baterky ve foťáku a náhradní už se vypotřebovali v tejdnu u vody. To je k nasrání, zrovna teď kurwa! Takže moje budoucí focení bylo všechno dost rychlá akce. Pak jsem ještě zkoušel varianty s Wonderkama a Sokolovo Ikea baterkama, ale to bylo dycky na zapnout, zmačknout asi třikrát a pak tút tút konec. Dycky to po nějakejch minutách zase ožilo, ale takovým způsobem se fotí fakt na píču a navíc bych fotil jinak daleko víc. Na rozcestí vidíme, že jsme ještě téměř nic neušli a že nás toho ještě hodně čeká. Tak pokračujeme dál a výš. Pomalu končí stromy a les přechází v kleče, čímž se otvírají lidskému zraku panorámata mezi stromy přístupná pouze ptákům nebo veverkám. Paráda. Jsou to prostě hory a ne kopce jako u nás, ale to už tak je daný geologicky. Kolem cesty jsou borůvky, tak si sem tam něco slupneme, na mýtince dáváme další foto samospouští, která ale ty baterky vůbec nešetří. Je to ale jedinej způsob, jak být na fotce všichni. Navíc mě se tenhle vynález fakt líbí a používám ho asi častěji než ostatní. Další foto dáváme o něco výš na velkým šutru a cesta už začíná být dost ostře nahoru. Serpentýny se táhnou výš a výš a v dohledu je horní stanice sedačkový lanovky, která ale nejezdí. Jezdí až ta vzdálenější, která končí ještě o několik stovek metrů výš. Docházíme teda k té stojící a vidíme, co nás ještě čeká. Kofy s Pyškotem jsou hladoví a chtěj už jít žrát, ale s Viktorem je zprudíme, že až nahoře. Vzpomínáme na Jožku a jeho proslulý vyprávění o Chopku (Já jsem vyprávěl něco o Chopku? Asi už si fakt nic nepamatuju... pozn. Jožka) a že ten by tu byl ve svym živlu. Ptám se kluků, jestli byl za ten tejden v Budějicích na svým tradičním výletě na Kleť. Byl :-). Jak jinak. Dokonce pak Jožka potvrdil, že i v Konibaru. Celej vejlet na Kleť stojí za to hlavně kvůli Konibaru :-) (Jak přízemní! pozn. Jožka). Tak tedy pokračujem dál a výš k další stanici lanovky. Je to cesta po holý sjezdovce udělaná z šutrů serpentýnama. My ale serem na serpentýny a jdeme rovnou. Je to možná trochu náročnější, ale rozhodně o hodně rychlejší. Předcházíme dvě slečny, který z dálky byli motivací k dohonění. Zblízka ale motivace pominula, protože pedofil není snad ani jeden z nás... I když... :-) Trochu jsme se v tom kopci roztrhali, tak nad zlomem kus za další stanicí lanovky čekáme, fotíme a odpočíváme. Nebo spíš já jdu dál, ale vidim, že oni sedaj, tak se k nim vracím a sedám taky. Kolem chodí najednou mrtě lidí z lanovky a na lanovku. Peklo. Člověk jde takovou dálku, zpocenej a podá nějakej výkon a pak tady na vrchu potkává lidi v sandálech a dámičky na podpatkách a podobně. Nebo báby s holema, asi metrickou bábrdly, nebo čehůnskýho kluka s dost hustým náběhem na asi metrickou postavu, kterej po 20 metrech od lanovky zastavuje a rozdejchává ten fyzickej výkon, kterej za tu chvilku ušel. Čehůnu je tady vůbec tři prdele, všude zní český slovo. Deutschlandi ne, ale Poláci a Češi jsou tu dost. I když podle nápisů na barákách dole v údolí tu asi těch skopčáků taky nebude málo. Ale asi spíš na tu lyžovačku v zimě. Dál už to přímo za nosem ani nejde, je to tu celý kamenitý a jen ta cesta je vyskládaná jako chodníček rovně. Ale jde se blbě. Ne kvůli kopci ani kvalitě povrchu, ten je dobrej. Ale problémem je, že se furt musíte někomu vyhejbat. Všichni se šinou jak zácpa a navíc v obou směrech a k tomu jsou to vyloženě trotli. Tu musíte uhnout někomu z cesty doleva, hned doprava, pak někdo nečekaně uhne a vy musíte zastavit a znova jít dál, hnus. Hovada výletnický. Nebejt lanovky, tak je tu prázdno :-). Na kopci v bejvalý horní stanici starý lanovky je hospoda, ale neni to uplnej vrcholek. Vrcholek je o pahorek dál. Na nikoho nečekám a jdu na něj. Nandavám triko, fouká tu trochu studenej vítr, ale na mikinu to ještě neni. Musím sejít kus dolů, kolem další kamenný restaurace a pak vylézt na pravej vrchol Chopku, kterej spíš připomíná kamennej val. Nahoře si sedám a pozoruju i fotím panorámata. Když po chvíli přijde Pavel a zadejchanej Sokol, svěřuju se jim, že mě serou baterky. Slyší to bořík vedle mě a česky mi nabízí na pár snímků pučit jeho, že má plný. S díky a úsměvem odmítám, protože to mi přijde divný. Sokol mi tu pučuje ty jeho Ikea a na něco to stačí. Kofy s Bohem furt nigde, i Čap už tu je a taky fotí výhled na Ďumbier. Byla tu i varianta, že bychom pokračovali tím směrem a pak dál až do Lipťáku, ale to je trochu daleko a asi bysme přišli večer. I já jsem byl vlastně rád, že jsme zvolili kratší okruh. Myslim, že nakonec byli radši i ostatní :-). Společné vrcholové foto se vydařilo až na druhej pokus, protože na první nám zrovna ve chvíli expozice vlezl do záběru nějakej ignorant lanovkovej. Jak jsem tam taky seděl a čekal na kluky, sedli si o šutr pode mě párek - holka, co jí lezly kalhotky do půli zad, s nějakým svým kořenem a zapálili si žváro. To mě fakt nasrali, bezohledný zmrdi. Jako ať si hulej, ale někde stranou, někomu to třeba může i vadit. Po vrcholový fotce jsme se zase trochu složitě na úzký cestě vyhejbali davům lanovkářů a šli zpátky do tý lanovkový strojovny s hospodou Rotunda ve věži. Dali jsme párek a pivko za vysokohorskou cenu a po odpočinku u lyžařskejch a snb časáků pokračovali po hřebeni parádní kamennou cestou na Poľanu. Na hřebeni lítali frajeři na paraglidech, paráda. Jen tak si tam visí ve vzduchu, když chce, tak se někam nechá vytáhnout, když nechce, jenom stojí na místě a slyšíte jenom to šustění. Asi to frajeři uměj, protože tady kdyby jim něco neklaplo, asi by byli hustší následky než namotenej s padákem ve stromech. Stromy tu nejsou a tak by spíš asi šutry dostaly nádech červený... Cesta po hřebeni je super, navíc už sem nepáchnou moc ti procházkáři, takže jdeme celkem osamoceni. Dáváme zase nějaký ty samospoušťouvky, sem tam si prodlužujeme cestu přes kamenitý pahorky přímo v hřebeni tam, kde cesta tyhle pahorky obchází. Na jednom takovym pahorku jsou poskládaný sošky z kamenů, fotim u nich Čapa se Skokotolem. Pavel mezi tím pokračuje napřed sám. Tak ho dobíhám. Sice se trochu zadejchám, ale víc mě štve, že jak jsem čuměl kam šlapu, neviděl jsem opalovat u cesty prej nějaký dvě kuny nahoře bezové :-). Za Poľanou se cesta rozděluje a jedna vede serpentýnama do údolí s pěknym potokem a zpátky do Jasný. Je to jasný jako Vojtěch Jasný, jdeme tudy do Jasný :-). Pavel řiká, že ho sere chodit z kopce, tak běhá. Snažím se běžet s ním, ale mám trochu problém. Držím v ruce foťák, sem tam jak dovolej baterky fotím, a nemám příliš dobrou obuv, navíc bez vysokohorský úpravy. Po chvíli, kdy mi Pavel dycky uteče a pak na mě počká, morfuju obuv do oné vysokohorské úpravy - zavazuju si tkaničky. Je to lepší, ale s tim foťákem se bojim a stejně Pavlovi nestačím. Už jsme u potoka v údolí a klukům jsme zřejmě dost utekli. Sem tam nějaký to vedlejší rameno potoka vyteče na cestu, nebo se přes cestu line proud nějakýho z přítoků, takže riziko pádu je ještě větší. No a taky to tak dopadá. Jednou mi podjede podrážka na štěrku, ale po lyžovací vložce to ještě ustojim. Ale když se mi po chvíli po došlápnutí propadá noha za utrhnuvším se drnem z hrany cesty, seru na běh a jen rychle jdu. Nefouká tu zase ten vítr, takže trika dole a osvěžuju se v potoce. Za rohem čeká Pavel, kterej se taky prej trochu natáhnul, tak na mě čeká, že půjdem normálně. Normálně rychle :-). Předcházíme tu mnoho trekařů s hůlkama a super obuví. Docela si nás dycky prohlížej. Přicházíme k rozcestí. Jedna cesta vede k horní stanici tý kabinkový lanovky na hovno, tam nechcem a ta druhá dolů dál podle potoka k nějaký boudě. Pro jistotu mrknu do mapy, abysme se pak nevynořili uplně blbě, ale jdeme dál podle potoka. Tam je cesta už o poznání klidnější, údolí už nejde tak strmě z kopce. Fotím Pyškota na takovým kamenitým přechodu soutoku dvou potoků. Pěkný místo. Profesionální deformace nás nutí ke konverzaci jak by to tu vypadalo, kdyby teklo tolik a tolik vody :-). Defekti. Najednou se už vynořujeme relativně v civilizaci, míjíme jeden komunistickej schátralej hotel, nějakou boudu a pak rozestavěnej, zřejmě už nigdy nedostavěnej další kolos na ocelových I-profilech s měděnou střechou. Pavel jako klempíř se diví, že to tu rapeři ještě neobjevili a nepřijeli si pro nějakej materiál aby měli finance na podporu svejch nejnovějších hitů. Taky mi trochu dezorientovanej nevěří, že jdeme dobře, ale jdeme a vynořujeme se u bufetu, u kterýho parkujeme. Rovnou dáme Kofolu a výbornou fazolovou poblífku. Zrovna když odcházíme, přichází Viktor se Sokolem. Bůh zůstává, zbytek jdeme ven k jezírku, kde jsme si řikali, že pokud to půjde, mohli bychom se vykoupat. Jenže je to sice křišťálově čistý, ale břehy jsou udělaný z drátokamenných krabic a je to plný nějakejch pulců, tak se ani nekoupeme, jen si namáčíme unavený nohy. Po chvíli přichází uondanej Čap s unavenym Kofym s bolavejma nohama a prej ne uplně stabilním kolenem. Z těch jeho polobotek se ani nedivim. Zatímco jdou kluci do bufetu, my se jdeme podívat na druhou stranu jezírka, kde je Tarzanie. Je to název místní takový tý visutý trasy mezi stromama s těma různejma překážkama, žebříkama, visutejma prknama a lanama a tak. Chvíli spekulujeme, jestli to dáme, ale střízlivě to vzdáváme, protože naše nohy na to nejsou zcela připravený a nemáme kromě Sokola boty. Totiž Pyškot má, ale sandály, já jsem uplně naboso. Koukáme, jak to jezdí na těch kladkovejch jezdících úsecích a pak jdeme k autu. Po chvíli jdou bufeťáci a jedem dolů. Pavel se s tím nesere a docela to nechává v serpentýnách dolů jet. Čap chce ještě do jeskyně, tak čekáme na kluky, jestli nechtěj taky. Je to jenom formalita, protože jsme si jistí, že nechceme, ale aby Čap měl pokoj a neřikal, že jsme to rozhodli za něho a za ně, radši čekáme a ptáme se. Suchá konverzace: "Chceme do jeskyně?" - "Ne." - "Tak jedem." Davidovi je to očividně líto, ale holt má pech. Kdybych tam už jednou nebyl, asi bych taky chtěl, ale repete mě už nebere, těšim se na kanál až se vykoupeme. Na kanále už je Jura živej a zdravej, už to rozchodil, ale prej nic nežral a je mu od žaludku blbě. Jdeme se okamžitě vykoupat, hned několikrát. Pozorujou nás při tom nějaký dvě kuny, jeden z nás se s nimi dává na chvíli do řeči, ale pak odjížděj pryč. Prej na nás koukali, že jsme blázni do tak studený vody. A to my jsme narozdíl od těch raperů nahoře nebo okolo jinejch lidí nebyli jak vodní prasata. Dycky jen namočit, pár temp a pryč z tý ledárny. Pak ale zase slunko hřeje a je čas na další osvěžení. A navíc studená voda je na ty unavený nohy jako balzám. Přestože jsem to neměl v plánu, jdu na vodu. Beru si Optimu jednoho Blaváka, cestou se ho znova radši ptám, trochu vyděšeně mi jí půjčuje. Nevim kdo všechno šel na vodu, ale moc nás výletníků nebylo. Na Optimě to bylo peklo. Ne že by to byla blbá loď, ale nebyla naprosto pro mě připravená. I kdybych si dal stupačky uplně nejblíž, tak bych na ně nedošáhnul a sedačka byla na max roztažená a ničím vylepená, takže jsem klouzal dopředu a do boků. Když jsem udělal pohyb, popojela mi prdel dopředu a já se musel hrbit. Navíc to mělo hrozně vysokou palubu tam u kolen, takže jsem měl hrozně skrčený nohy a vůbec jsem v tom nedržel. Rychle jsem to jednou sjel a šel rychle zpátky na Midase. To je pravej opak s tou palubou, i s tím personálním tuningem. Moje sezení, to je křesílko :-). Jen jsem si to tak lehce sklouznul, hlavně na dolní vaně jsem jezdil. Mezi tím ubyla voda během těch několika dnů a už to nebylo takový těžký, ale zase ne takový vozící. Když jdu z vody, stavuju se na prostředním břehu za Pyškotem. Přijde ke mě chlap a česky se mě ptá, že jako jsem asi místní a jak je to tu s trénikem a tak, že by si chtěli (bylo jich celá banda) rozbalit Pálavu a párkrát to sklouznout. Byl jsem zrovna v dobrý náladě a tak jsem na otázku, jestli někomu bude vadit, když si nafouknou Pálavu a párkrát to sjedou, odpověděl uplně klidně: "No, mě to vadit nebude." :-) Po dalších otázkách a odpovědích jsem mu teda asi vysvětlil, co chtěl vědět. Všimnul jsem si, že nás poslouchá celá ta banda a mezi nima moc pěkná slečna. Přeplaval jsem zpátky na druhej břeh a šel se převlíkat k našemu ležení, kde byli kluci. Ta kuna po nás furt nějak koukala, věděla, že se o ní bavíme, ale očividně jí to nevadilo. Všem se nám docela líbila, jen Kofy mě pobavil, že když šla okolo z profilu řekl: "No, nic moc, už má takovej pupíček." :-))) Čekali jsme, že kdyby tu pobyli dýl, asi bysme jí někdo oslovil, ale ani nerozbalili Pálavu, nasoukali se do Transita a přestože na nás slečna smutně mávala, odjeli. Šel jsem se jako několikrát předtím umejt hlavu a celej do kanálu. Motali se tam malí raperský kintoši a totálně mě vytlemili. Když viděli moje bimbero z tý studený vody, vysmáli se mi, jak mám "taký maličký" :-).. Večír Žaba naplánoval, že bychom si mohli udělat oheň a upíct buřtiky. Tak jsme šli do města na jídlo a pro ty buřty. Šli jsme do pěkný Slovenský hospody (se tak jmenovala, proto velký S), dal jsem si bryndzové halušky, Kofy nějaký luxusní maso na višni, Viktor nějakej luxusní špíz a Pyškot si podle jídeláku objednal kuřecí pečeni v bramboráku za 119 korun. Jenže mu přinesli kuřecí játra v bramboráku a on játra nežere. Tak měl bramborák za 119 korun a já s Davidem jsme měli jako zákusek kuřecí játra. Ještě Pyškota pak chtěl nějak voškubat číšník. Zmrd. V Bille jsme koupili nějaký buřty a párky na vopečení a po zkoumání cen a značek nějaký to lahvo Staropramen made in ČR a šli jsme na kanál. Problém ale byl se dřevem. Jura se slovačiskama byli ještě na kanále a chystali se do města. Nikde okolo dřevo nebylo, tak jsme naplánovali, že ukradnou pár polínek z tý hospody, kde jsme byli včera. To je dobrej nápad. Třeba Kofy ani nevěděl, že tam to dřevo bylo. Si toho včera vůbec nevšim. Ale nebyl sám teda. Každopádně když šli do města, tak po včerejšku nigdo nevěřil, že se vrátěj dřív, než to sežerem za syrova.. No a sice za tmy když už morálka opadala, ale vrátili se. Rozdělali jsme za chatou oheň, Bůh nějak vyprudil Kofyho, nebo spíš Kofy se nechal Bohem vyprudit a šel spát. My jsme opekli buřty, poblafali a když došlo všechno dřevo i cokoliv co hořelo, šli jsme spát. Byli tu i kluci z nějakýho jinýho slovenskýho oddílu, který spali v posilovně, protože přijeli dřív před závodama, co se tu jedou o víkend. No a oni už měli po večerce, tak tu byli tajně za zády trenéra, oknama zamřížovanejma si podávali karimatky, ale po chvíli si pro ně pan trenér stejně přišel :-). Definitivně jsme se taky během dne rozhodli, že pojedeme domů zítra. Padly tu totiž i alternativní plány, že by jedno auto zůstalo na závod a tak, ale nakonec oba řidiči musí být doma a i já chtěl na neckyádu (kde jsem přišel o peníze, mikinu, čepici, do prdele to mě sere!!!). Mě to bylo celkem jedno, ale spíš jsem chtěl domů. Zůstávat tu na dvě jízdy na závod se mi totiž nechtělo, nepřišlo mi, že by to stálo za to. A navíc by to ještě znamenalo dát něco za startovný a žrádlo a další výdaje. No a po následující noci nás to táhlo domů ještě víc, ale to už bych zase předbíhal do dalšího dne...

Díl VI.