Ve čtvrtek ráno se mladý s Jožkou sbalili a vyrazili nahoru do hor. V podstatě v našich loňských stopách na Chopok. Počasí jim ale už od rána příliš nepřálo. My jsme zůstali na kanále, a potrénovali opět ranní techniku. Po tréninku jsme zašli na oběd s Koumákem, Jírou a Sokolem tam, kde byli včera sami dva. Je to v budově nějaký tělocvičny nebo sokolovny. Jde se tam podél vody po proudu sídlištěm. Probíhá tu zrovna nějaká stavba kanalizace, docent čúrák Ludra z katedry technologie staveb by se tu vyžil. Neoznačený a nezapažený hluboký jámy s lidma uvnitř k tomu (tak 3m, přičemž v intravilánu se podle českých norem musí pažit od 1,3m, o označení ani nemluvím) a vůbec to vypadá trochu jako když cigán pracuje. Náklaďák stojí vedle toho nezapaženýho výkopu tak 1,5m, přitom jsou vevnitř navíc ty lidi a ani tam nemaj žebříky, prostě dolů seskočili nebo co. O geologickým profilu nemluvím, protože asi tak pod 20 cm mocnou vrstvou ornice je tak 40cm mocná vrstva stavební suti z cihel a štěrku. No hrozný.. Aspoň se tu ale válí materiál, kterej nás trochu zabaví. No a u Loděnice se válej i ty skříně pažícího systému s rozepřením po okrajích (typ ES), akorát, že tady na povrchu jsou hovno platný... Už po vchodu do jídelny vidím, že to je jídelna udělaná snad z nějakejch šaten k tý tělocvičně, prostě dvě propojený zárohový místnosti. A je tu plno. Jako prase a všichni žerou. Musíme si přisednout ke dvěma pánům. Jeden z nich před odchodem ještě stihne něco rozlejt, pak odcházejí. Dáváme si menu. Tedy polívku, kterou měli psanou jako česnečku, ale byla to zeleninová bramboračka s opečeným chlebíkem. Ale dobrá byla a bylo jí hodně. Tady to nosej v kýblu a můžete si nalejt kolik chcete. Ještě před těma pánama dělám harakiri s lžící, lítá mi to po stole, nevim proč. Mám totiž problém se sem vejít s foťákem, kšiltovkou a brejlema, co nejdou složit, a tak zbrkle manipuluju se lžící a ta mi padá na stůl, kde jí ještě trochu honím... U stolu za námi sedí taková moc hezká sportovně vypadající dívka, taková tenistka :-). Druhej chod je kuře na smetaně s těstovinou a musim říct, že prostě jako v menze. Nic moc, ale najíte se. A za ty prachy i s Kofčou... Mezi tréninkama se velká část osazenstva vydává na výlet směrem do hor. Cílem jsou jeskyně. Je tam Demanovská ledová jeskyně a Jeskyně Svobody. Jedou prej do tý Svobody. Já už jsem v obou byl, takže zůstávám na kanále. Se mnou zůstává i Jirka. Válíme se kolem stanu, mezitím přichází od Mary docela velkej bouřkovej mrak. Spekulujeme, jestli to sem vůbec dojde, protože víme, jak to tady obchází dycky.. Radši uklízíme všem věci a gdyž už to vypadá, že pršet bude jen mimo nás, tak začíná malá bouřka i tady. Nad kanálem uhodí bleskoň, ale nic z toho neni.. Co by taky mělo, že jo.. Odpolední trénink se stává pro mě poněkud zabijáckým. Řepik naordinoval pro sebe a pro mě posilování. Dobře. Před startem nahoře nad kanálem něco odcvičíme, ve schybech neudělám ani kolik bych měl a odpadávám, kliky a leh-sedy jsou v klídku. Potom následujou sprinty s brzdou a bez brzdy. Po těch vytahanejch schybech mi přijde, že nemám v ruce pádlo, ale tyč od benchpressu, záběry uplně na howno, plácám do vody jako začátečník a nemám vůbec cit v rukách natož ještě s brzdou... Ale tak to prej má právě bejt. Bláhově si myslím, že to už je všechno a bude následovat lehká technika. Howno. Ještě otočení z místa záběr-odhoz o 720° na čas na obě strany 2x. Můj čas je natolik tragickej, že se si musím smát. Řepik řiká, že Štěpánka to má snad dvakrát rychlejší než já. No to mě teda poser. Mám co trénovat.. (Když jsem o tejden později jezdil ve Veltrusech na Prijonu, tak jen lodí se to dost zrychlilo.. Neměřil jsem to, ale šlo to fakt uplně zlehounka).. To není tak fyzicky náročný, to by ještě šlo. Ale pak jdeme jezdit dolů naplno protivodky. Dycky výjezd-protivodka-výjezd. Na krev. Nejdřív na jednu a pak na druhou stranu. Dále pak velkej výjezd do protivodky a sprint z ní dolů. Na levou ruku to jezdíme na 2. vaně, na pravou uplně dole na konci kanálu a tam se musí pádlovat dost proti proudu, navíc je to krátký, takže odpočinek než to Jirka odjede skoro nulovej, tam jsem si jako hrábnul docela na dno.. Ták. Konečně vykoupení - ještě technička na vyježdění tak 20 minutek. Uff. Hustej trénink jako prase.. Po tréninku nastává balení před přesunem do Čuňova. Vzniká tu malý šum ohledně tohoto přesunu. Totiž dozvídám se, že Jirka Vaněk měl v plánu původně přejet do Bratislavy už dnes ráno, zatímco my jsme dnes jeli ještě dva tréninky. Totiž věděl jsem, že Jirka chce přejet ve čtvrtek. Ani mě ale nenapadlo, že by myslel čtvrtek ráno. Ranní přesuny se mi totiž jeví jako trochu nelogický, protože někam přijet po třech hodinách cesty autem polámanej a absolvovat hned trénink, dva, nebo závody není pro mě uplně příjemný. Radši se pěkně vyspím v poloze ležícího a ráno si klidně přispím a můžu odpočatě jít na vodu. No, vysvětlili jsme si to, a přes nějaké základní vzájemné nepochopení jsme se dohodli, že pojedeme teda my teď a Jirka přijede se zbytkem ráno v 10 akorát na trénink. Já s nimi posílám opět loď, stejně jako jela do Lipťáku. Vyrážíme nakonec docela pozdě, navíc jsme hladoví, tak plánujeme zastávku nedaleko v Ružomberoku na jídlo. Ovšem jestli David cestou sem jel docela v pohodě, tak to, co vyvádí dneska, snad ani není možný. Na jednom parkovišti v Ružomberoku nás vyžene ochranka, že to je kamerou střežený a soukromej pozemek a tak. Jenom přejezd k Pennáči na parkoviště dělá Davidovi docela problém. ani u Penny ale jídlo nevychází Při výjezdu z parkoviště vyjíždíme do semaforu na oranžovou. David místo aby dupnul na plyn a opustil křižovatku, brzdí a chce snad uprostřed křižovatky zastavit nebo co. Seřveme ho ať jede, a s mokrejma zádama a tepovkou v anaerobní oblasti pokračujeme v hledání gábliku. Ptáme po různu po hospodách na jídlo, ale buďto je to moc nóbl (a to jako extra nóbl, že radši hned od dveří Koumák vzdává návštěvu), nebo tam už nevaří. Ani dvě sympatické slečny nám moc neporadili. Nakonec jedeme směrem do centra, parkujeme u dvou luxusand a na jejich radu jdeme do Pizzerie na pěší zóně. Před pizzerií je parádní kašnofontána, ale foťák jsem nechal v autě. Vůbec ta pěší zóna tam je pěkná, takový různý stavbičky z kamenů, houpáky, kopečky, rampy, sloupky, lavičky... V pizzerii je to parádní. Luxusní česnečka a ještě lepší pizza tuňákovka to jistí. Spořádaně prochangujeme pár kousků, zaplatíme a jdeme zpátky na popravu - cestu s Davidem. Na pěší zóně s Koumesem slintáme na několik nezávisle na sobě míjících voňavek. Nasedáme do auta a už za tmy vyrážíme směrem Bratislava. Je to hrozný, hrozný a hrozný. To se snad ani nedá vyprávět, prostě peklo. Dělali jsme si s Jirkou srandu, že v tomhle reportu zaručeně trhnu Jožku s katastrofama a strašidelnejma scénářema na cestách, ale kdybych měl popisovat každou situaci, při které jsem mohl prdelí štípat betonářskou ocel, taky by mě už Jožka nigdy nemohl porazit, a dělal by si ze mě srandu on. Provoz postupně řídne, za Žilinou už je to skoro prázdný. Nepovede se nám trefit nájezd na dálnici, a tak se trochu vracíme. Tentokrát to není až tak Davidova vina, bylo to krapet divně značený, že jsme to i my, pomocný řidiči přehlédli. Prostě Bratislava jako by najednou zmizela z cedulí. Aspoň jsem se ale vychcal. Na druhej pokus na dálnici vjíždíme celkem úspěšně, tedy po upozornění pana řitiče, že ostrůvek se značkou přikázaný směr objíždění se objíždí z té strany, kam ukazuje šipka na značce.. Na dálnici odpadá sice pravděpodobnost karambolů a volby špatný trasy, nebo přejetí do protisměru a tak, ale vyšší rychlost s nejistou kontrolou vozidla to stačí vykompenzovat. Ona naložená Felicie s loděma na střeše se od 100 km/h začíná vlnit sama od sebe, natož když potom foukne trochu vítr, nebo když to hovado za volantem usíná. A když v Trenčíně ostatní pobízím, aby si prohlédli krásně osvícenej hrad, mám strach, aby se moc nezadíval i Čap. Moje obavy byly oprávněné, protože zatímco se kochá krajinou, popojedem krapet do protisměru.. Ještě že nic nejede, protože kdyby jelo, tak o tom stejně neví, protože zrcátka mu nic neříkají... Uff. Cestou na jih se začíná radikálně oteplovat. To mi na klidu taky nepřidává. Nervózní člověk se ve vedru stává ještě nervóznějším, to je věděcky dokázaný. Ještě k tomu se mi posledních asi 50 nebo kolik kilometrů před Bratislavou totiž zdá, že David regulérně chrápe. Auto se pohybuje přes půlící čáru skoro jako graf závislosti okamžité výchylky harmonického kmitavého pohybu na čase přes x-ovou osu času. V Bratislavě na osvětlené příjezdovce se snad trochu probouzí. Teploměry nad silnicí ukazují přes 20°C. a to je dost po půlnoci. S Jirkou jsme už v Blavě párkrát byli, navíc značení je slušný, takže krásně trefujeme výjezdovku na Rusovce a Čuňovo. David už regulérně spí, protože každou informaci mu musíme dávat třikrát. Řeknete mu: "Teď bude jedna odbočka doleva, ta je do Čuňova, tam nepojedem, až tou další na Vodné Dielo odboč." Načež vyhodí blinkr a chce zajet do obce. Vynervovanej potom před tou další odbočkou dává blinkr 500m před odbočkou, dojíždí na ní asi 30kou a pak si stejně do křižovatky najede jako debil.. Před kanálem říkáme, aby zaparkoval před vratama, parkuje uprostřed parkoviště o parkovní blok dál od vrat. Proč? Nesmysl!!! Absolutní!!! To udělá jenom kretén ne? Vrata jsou zamčená, počasí pěkný, tak přejíždíme, radši prázdným autem, jsou tu trochu koleje a rygoly, a my jsme naložený, a taky mi přijde každá vteřina s Davidem v autě jako hodina Technologie Staveb s panem zmrdem Ludrou. Ty krávo, my jsme vážně tu. A živí. Nemůžu tomu uvěřit. Rozbalujeme si spaní. David a Koumák si staví stany, ostatní to mrdáme a zůstáváme venku. Dělám si srandu z Koumáka, že si staví stan, že to je g hownu a akorát se zdržuje. On že stan má postavenej za pět minut. Tak mu řikám, že mu to stopnu. Sázíme se o nic, že to nestihne. Moc mu to nejde, on se ale dušuje, že to stíhá. Nakonec čas 8.19.39 a Koumák je kokot :-). Pak mi po náročné cestě a tréninku při úvahách, že "Čap - řidič - never more" padají oči a upadám do spánku s přáním, aby se mi zdálo o něčem hezkém a né o dnešní zasraně na howno cestě..