TURN AROUND THE GLOBE - sedmá a závěrečná část

Putování po Madagaskaru mělo být vyvrcholením naší cyklistické cesty po světě. Informace o silnicích, možnostech noclehů a stravy, i o možné komunikaci s
domorodci, byly jen velmi kusé. Vyzbrojili jsme se tedy novými a silnými plášti na naše kolečka,
objednali si doprovodné vozidlo do nejsevernějšího bodu
ostrova a takto úžasně zabezpečeni (ještě jsme
vlastně pilně baštili antimalarika) jsme přeletěli Mosambický průliv a z Jihoafrické republiky se dostali do
města Antsiranana.
Madagaskar je čtvrtým největším ostrovem naší zeměkoule, jeho rozloha je, pro srovnání, větší než celá
Francie. Má kouzelné pobřeží, subtropické až tropické podnebí a teplé a čisté moře. Antsiranana (známá pod
jménem Diego Suaréz) se nám jevila jako velmi šťastné a idylické místo. Na malgašské poměry je to turistické
centrum, život zde pulzuje ve dne i v noci. Čekali jsme zde na doprovodné auto, jenž - objednáno před
týdnem v hlavním městě - dorazilo se zpožděním. S údivem jsme
sledovali, že ve velkém, dvanáctimístném Vanu pro nás vlastně již není místo. Zcela je obsadil majitel vozu,
řidič, mechanik a jakási dosti obnažená děva - prý kuchařka - leč, jak jsme později zjistili, spíše tanečnice a
zpěvačka. Po dlouhých jednáních s Mimim (tak se nazýval majitel vozu), jsme se zbavili jeho, později i
"tanečnice". Jen zbývající dva chlapíci, ovládající chabě francouzštinu (psát uměl jen jeden z nich), se stali naším doprovodem. Mezitím jsme ještě stihli prohlédnout si
nádhernou zátoku jménem Ramena a pak už vyrážíme na jih.
Silnice je zatím asfaltová, míjí nás jen pár náklaďáků. Hned v
prvních dnech jsme navštívili jednu z nejpřísnějších madagaskarských rezervací - Ambohitru. Dochovalý
tropický prales, kde půlku dne mrholí, ze stromu na tebe halekají zvědaví lemuři, z trávy se k lýtkům přisávají
velké černé pijavice plné zájmu o sladkou evropskou krev a z větví vše pozorují sami neviditelní chameleoni.
Obrovští motýli velcí jako spojené dlaně, zurčící potoky a vše prorůstající vegetace. Tak nějak vypadala dříve
většina ostrova.
Jenže lidé pralesy vypálili a pokusili se je zkultivovat. Proto ta rezervace.
V dalších dnech jsme prožívali setkání s tou skutečnou Afrikou, nefalšovanou, bez přetvářky a pozlátka.
Připadal jsem si téměř jako v době doktora Holuba, když jsem okukoval hliněné chatrče se střechou z
banánovníků, uhýbal povozům s rohatými buvoly, či se myl u studny za asistence téměř celé vesnice, zvědavé
na bílého cyklistu. Lidé okolo naší trasy byli vůbec vynikající. Sice polonazí a ne moc čistí, bosí, ale štíhlí,
pracovití a velmi bezprostřední. Silnice - nyní již děsně prašná polňačka (asfalt se ukazoval již jen velmi
sporadicky) - vedla mezi vesničkami a přímo podle ní se tísnily chatrné stánky se vším, co jen lze prodávat. V
prvním takovém mraveništi jsme fascinovaně procházeli davy, jenž se před námi rozestupovaly, v dalších obcích už jsme si statečně klestili cestu za náležitého
houkání, zvonění a mávání. Hlavně děti byly nadšeny naším pelotonem (no představte si u nás na horách pět černochů na snowbordu a budete v obraze).
V mnoha vesnicích, v nichž jsme nocovali, nebyla ani elektřina, jinde ji třeba v deset večer vypínali, anebo až
po fotbale. Ano, čtete dobře. Malgaši totiž fandí
kopané, no a v Evropě právě probíhalo mistrovství světa. Takže jediná televize v osadě byla vynesena na
náměstí, kdo chtěl, přinesl si židli a už se fandilo (hlavně Francii, přece jen se na bývalé kolonizátory
nevzpomíná ve zlém). Několik utkání jsme takto, ve společnosti domorodců a vmáčknuti mezi nimi na prkně,
prožili přímo hekticky.
Po několika etapách se vozovka zhoršila tak katastrofálně, že jsme se sotva probíjeli pískem a hlínou. Holky
už často uléhaly do červeného prachu a všichni (i auto) se pohybovali hlemýždím tempem. Párkrát jsme
dokonce museli stopovat vozidla, aby nás i s koly
naložila a my se vůbec dostali do místa vyhlédnutého noclehu. Náklaďákem, kde na zuřivě poskakující korbě
cestují popíjející chlapi v trenkách, kojící matky, modlící se babky, pytle s rýží, kachna v kleci, kozel i pár
uválených a utahaných bělochů přidržujících se splašených trubek, jsme se plazili tmou. Naše auto bylo kdesi
za námi, i s vodou, jídlem a všemi věcmi. Jen tu chyběli ti malaričtí komáři a idylka by byla dokonalá.
Vše však dobře dopadlo, další dny byly obdobné, plné nečekaných zážitků a sledování stále se měnící krajiny i lidí. Ovšem silnice byla stále hrůzná. Francouzi ji
kdysi udržovali - jako jedinou spojnici mezi severem a jihem
ostrova - leč v 70. letech zde působící sovětští poradci "dobře poradili". Prý se v moderní době bude po
ostrově vše dopravovat letecky. A tak Malgaši několik let na vozovku ani nesáhli a teď už ji dohromady nedá
asi nikdo.
Hlavní město Antananarivo (do-morodci mu říkají Tana) si prohlížíme čtyři dny. Měla to být perla
francouzských držav, velkoryse naplánovaná, přestavěná a několik let upravovaná. Jenže současná a hlavně ta
minulá vláda i zde měla jiná měřítka, takže umělé jezero uprostřed metropole je zanesené, vládní stavby
chátrají, palác králů vyhořel a všude jsou hory odpadků, žebráci a zápach. Přes toto všechno má Tana svou
tvář. Tvář originální a osobitou, kouzlo, které vás chytí a nepustí. Čím více jsem prolézal polorozpadlé uličky,
nakukoval do kypících tržišť a hospůdek a toulal se jen tak mezi lidmi, tím více mě město uchvacovalo. A tak
jsme asi všichni litovali, že už musíme Madagaskar opustit.
Poslední naší mimoevropskou zastávkou se stal ostrov Réunion v Indickém oceáně. Odpočinek, relaxace,
koupání a výlety do hor. Spatřili jsme také sopečné erupce místní sopky a objeli celý ostrov na kolech. Réunion je velmi hezké místo s písčitými i skalnatými plážemi,
velikými vlnami - rájem to surfařů - a poklidnou atmosférou. Patří Francii a tak trošku jsme se cítili být již v Evropě.
Začátkem července šlapeme již Evropou. Z Paříže míříme do Basileje, Kostnice, Garmisch - Partenkirchenu, Hallstattu a Pasova. 20. července nastává dlouho
očekávaná chvíle. Přes hraniční přechod Nové Údolí na Šumavě vjíždíme do Čech. Moc a moc jsme se do vlasti těšili a místní celníci jen zírali na naše dojetí a
radost. Jsme doma.
Hned večer navštěvujeme hospodu u Soumarského mostu, baštíme českou tlačenku, buřty s cibulí, náš chleba, pijeme české pivo a zpíváme a veselíme se s vodáky
od Vltavy.
A za tři dny je tu Praha. 23. července v 17,00 hodin nás na
Staroměstském náměstí čekají nedočkavé rodiny, kamarádi, novináři. Před rokem, měsícem a jedním dnem jsme cestu zahájili, dnes vše končí. Sen je za námi, ale
každého z nás zcela určitě naše putování hodně obohatilo. Díky všem, jenž nám pomohli, těm, co na nás čekali a věřili v nás.

Petr Holeček